Převzato z Českého zápasu

Možná nějaký "uvozující text" celé sekce o tom jak se texty syndikují z ČZ?

Vilém Udatný je divadelní a filmový herec, a také výborný dabér. Vystupoval a hostuje v řadě divadel. V letech 1996-2004 byl členem činohry Národního divadla Praha a během osmi sezón zde hrál ve více než dvaceti představeních, často v repertoáru shakespearovském (Mnoho povyku pro nic, Antonius a Kleopatra, Hamlet, Romeo a Julie), ale i v dílech dalších klasiků (Pašije, Marie Stuartovna, Paličova dcera, Sluha dvou pánů), stejně tak i v moderně (Rodinné sídlo, Na miskách vah, Obsluhoval jsem anglického krále).

1)     Jaká je ve Vaší diecézi aktuální strategie pro nakládání s finančními prostředky? Co je pro Vás v oblasti hospodaření největší výzvou?
Naše církev se vydala cestou k hospodářské soběstačnosti. To je cesta nezbytná a realistická, oproti pasívnímu spoléhání se na štědrou podporu státu z jeho rozpočtu, který však souvisí s konkrétní politickou i ekonomickou situací.

Naše zvídavé otázky v seriálu přibližujícím život a dění kolem duchovních naší Církve československé husitské se tentokrát zaměřily na farářku, kterou my v redakci známe jako osobnost, jež se rozhodně nebojí říct svůj názor a stát si za ním – což se možná docela hodí v oblasti, kde po dlouhá léta kromě své farářské práce působí; totiž v sociální práci a diakonii.

Nepochybně jste již slyšeli název Taizé, možná máte díky zprávám křesťanských médií povědomí o tom, jak žijí členové zdejší komunity či co zažívají tisíce mladých, kteří do francouzské vesničky každoročně přijíždějí. Možná jste sem dokonce už sami zavítali… Zkrátka Taizé je už dnes pojem – a jak jsem zjistila, nejen mezi věřícími.

Jan Amos Komenský je osobností, kterou vrcholí husitská tradice, úsilí Jednoty bratrské a celé české reformace. Komenský svým působením a dílem přesahoval svou církev, ze které vyšel – Jednotu bratrskou, svůj národ, ale také svou dobu, v níž žil. Například mnohé z jeho pedagogických návrhů začaly být uskutečňovány až v moderní době.

„Chce-li jakákoli církev smysluplně působit v tomto postmoderním světě, musí vyjít ze svého bezpečného prostoru kostela a být tam, kde jsou lidé vystaveni zkouškám, pochybnostem, ztrátám, nemocem. A propos – nedělal to tak i Kristus?“ uvažuje duchovní Jaroslav Křivánek. Také on se v našem časopise podělil o své poznatky a pocity z praxe kaplana - ve Fakultní nemocnici v Olomouci a také ve vazební věznici.

Jak vidí duchovní z naší církve budoucnost této služby, cítí se vojenský kaplan být více duchovním či vojákem nebo jak skvělé, přátelské vztahy se mohou vytvořit nejen mezi pacientem a kaplanem, ale i s personálem nemocnice. Na tyto a další otázky se pokusíme nalézt odpověď s vojenským kaplanem Davidem Tomčíkem.

Jeví se Vám termín pastorace příhodný pro označení kaplanské služby. Jak na něj pohlížejí samotní kaplani?

Pojem pastorace (pastýřská služba) jistě vystihuje, o co v této službě jde. Jen si říkám, že charakter naší služby je specifický, protože je zaměřen ke všem lidem v nemocnicích a zařízeních, kde nemocniční kaplani pracují. Tato služba se týká pacientů/klientů, zdravotníků i rodinných příslušníků.

V loňském roce jsme v Českém zá­pase uveřejnili příspěvek, který kvitoval uspořádání konference o ka­tegoriální pastoraci s názvem Spo­lečně, kde se sešli zástupci z řad policejních, vězeňských, vojenských i nemocničních kaplanů. Také na půdě naší církve bylo ke konci roku uskutečněno setkání těch, kteří se kaplanské službě profesionálně vě­nují: Jak hodnotíte toto setkání, bylo stejně přínosné?

Nejčtenější

  • Týden

  • Měsíc

  • Vše