(ČZ 24/2025) Tomáš Butta: Svátost kněžského svěcení se zvláštním způsobem vztahuje k působení a milosti Ducha svatého.
V obřadní příručce připravené dr. Karlem Farským byla zařazena starobratrská svatodušní píseň „Zavítej k nám, Duchu svatý“ a v současné Agendě je také součástí obřadu zpěv svatodušních písní, jako je „Přijď, ó Duchu přesvatý“, původně středověkého latinského hymnu. Vzývání Ducha svatého je důležitým motivem v modlitbě biskupa, která předchází vzkládání rukou. Při vlastním úkonu, kdy na hlavu svěcence kladou ruce biskup – světitel a spolusvětitelé duchovní a laici, zaznívá formule: „Osvěcuj a posiluj tě Bůh Duchem svým svatým.“
V počátcích křesťanské církve spočívalo pověření ke službě ve vzkládání rukou a modlitbě (Sk 6,6; Sk 13,3). V pastorální epištole je uvedeno, že ruce vzkládali starší – presbyteři (1 Tm 4,14). Později byl obřad svěcení jáhnů a kněží vyhrazený biskupům a rozšiřoval se o další části – předávání různých předmětů. V případě jáhnů byl předáván evangeliář a kněží při svém svěcení obdrželi patenu s chlebem a kalich s vínem jako výraz toho, že jsou zmocněni ke konání mše.
Při obřadu svěcení duchovních v Církvi československé husitské je jeho základem vzkládání rukou a modlitební formule (Základy víry CČSH, ot. 343). Doplňující částí je předávání předmětů – Bible, kalicha a misky s chlebem a štoly. Tyto liturgické předměty odkazují symbolicky k Ježíši Kristu. Neboť Ježíš je Božím Slovem (J 5,39), Veleknězem, který přinesl nejvyšší oběť (Žd 7,27), i dobrým Pastýřem, který vede svůj lid (J 10,11.27).
V církevní službě, ať se již jedná o vyslání k ní pověřením, svěcením či zřizováním (ordinací), jde vždy především o Ježíše Krista a službu jemu. Proto v Církvi československé husitské není určující, zda je k duchovenské službě vysílán muž nebo žena. Jde v ní o Ježíše Krista, kterého má duchovní kazatelskou, liturgickou i pastorační službou zviditelňovat a k němu odkazovat. „Vždyť nezvěstujeme sami sebe, nýbrž Krista Ježíše jako Pána, a sebe jen jako vaše služebníky pro Ježíše“ (1 K 4,5).
Zapojení nejen mužů, ale i žen do služby v novozákonní církvi dokládají například misionářka Priscila (Ř 16,3), jáhenka Foibé, ustanovená v konkrétní oblasti (Ř 16,6), nebo žena jménem Nymfa, předsedající zřejmě slavení večeře Páně ve společenství věřících setkávajících se v jejím domě v Laodikeji (Ko 4,15).
V naší církvi rozlišujeme mezi pověřením ke konkrétní službě a svěcením. Rozdíl mezi přijetím pověření a svěcení je v tom, že pověření má dočasnou povahu – pro konkrétní službu v církvi, zatímco svěcení jáhnů a kněží má trvalý charakter. Proto je součástí obřadu svěcení také slib, ve kterém se člověk zavazuje tuto službu přijmout jako povolání od Boha a věrně v ní setrvat (Agenda CČSH, s. 96).
Slibem se tak ten, kdo přijímá svěcení, zavazuje k trvalé službě Bohu i lidem. K takovému slibu může člověk dospět jen po vnitřním duchovním zápase a po zralé úvaze, neboť kněžská služba znamená zvláštní spojení se s Ježíšem Kristem a snášení s ním i všech obtíží (1 Tm 1,12). Proto již v počátcích křesťanství platily zásady, že nikdo neměl být ustanovován do církevní služby ukvapeně (1 Tm 5,22), ale až po náležitém prozkoušení (1 Tm 3,10). Také v Církvi československé husitské platí určitá pravidla vyjádřená jejími řády s požadavkem kvalifikace spirituální, morální a teologického vzdělání.
Předpokladem věrného naplňování duchovenské služby je blízkost a milost Ducha svatého. O tu je potřebné stále prosit. Za ni se modlí církev při obřadu svěcení nových duchovních - mužů i žen. Svojí modlitbou i všestrannou podporou má církev své duchovní provázet v jejich poslání a obtížné službě Kristu a lidem i v přítomné době.
Tomáš Butta
Český zápas č. 24 z 15. 6. 2025
