(ČZ 20/26) Historik a politik František Palacký (1798-1876) byl v České republice již za svého života nazýván „Otcem národa“.
Jeho jméno nese olomoucká univerzita a v České republice je po něm pojmenováno mnoho náměstí a ulic. Georg Krauchenberg je přímým potomkem renomovaného historika. Žije ve Vídni a je členem správní rady Institutu pro Podunají a střední Evropu. Martina Schneibergová se s Georgem Krauchenbergem setkala v březnu 2024 v Brně, kde se zúčastnil sympozia „Dialog v srdci Evropy“. Následující rozhovor s Palackého pravnukem se uskutečnil právě tam.
Pane Krauchenbergu, jste potomkem Františka Palackého. Do jaké míry si je vaše rodina vědoma toho, kdo byl jejich předek?
„Vždy to bylo vědomé rozhodnutí. Bohužel po druhé světové válce se můj otec nechtěl vrátit do tehdejšího Československa, a proto jsem se nikdy nenaučil česky. To, že jako potomek Palackého neumím mluvit česky, je značná nevýhoda. Syn Františka Palackého, Jan Palacký (1830-1908), byl geograf a profesor na Karlově univerzitě v Praze. Měl tři dcery, z nichž jedna – Ada Palacká – byla mou babičkou. Matka mého otce byla tedy Palackých. Můj bratr a já jsme, pokud víme, jediní přímí potomci Františka Palackého.“
Žila babička v Rakousku?
„Ano, moje babička žila v Rakousku, naposledy v Melku. Zemřela v roce 1944; nikdy jsem ji nepotkal. Můj otec se znovu oženil; jeho první žena zemřela v meziválečném období. Znovu se oženil po válce, proto je tato velká generační propast.
Můj otec se narodil v roce 1894. Zemřel v roce 1986 – bohužel tři roky před pádem komunismu. S našimi příbuznými v České republice jsem se spojil prostřednictvím historika Jiřího Kořalky. I on bohužel zemřel. Kořalka je považován za předního Palackého badatele; napsal několik velmi podrobných knih a zprostředkoval mi kontakt s rodinou. Setkáváme se s nimi jednou ročně. V Lobkovicích, okrese Neratovic, se každou poslední neděli v květnu koná bohoslužba. Starý zámek v Lobkovicích patřil nějakou dobu Františku Palackému. Jeho hrob je tam, stejně jako hrob Jana Palackého. Setkání, akce, která se koná jednou ročně, je velmi pěkně zorganizována starostou a místní školou. Je to Palackého škola. Univerzita v Olomouci byla také pojmenována po Palackém, stejně jako most v Praze. Se jménem Palacký se setkáváme stále. Jsem nesmírně hrdý na to, že toto spojení existuje, a jsem velmi šťastný, kdykoli se setkám se svými příbuznými.
Máte ve své rodině nějaké dokumenty o svých předcích?
„Ano, naštěstí. Například mám oddací list svého dědečka a Ady Palacké. Můj dědeček pocházel z Hannoverského království. Prusové převzali Hannover, protože byl na straně Rakouska, ale Rakousko-Uhersko o něj v roce 1866 přišlo. Takže můj dědeček odešel do Rakouska; byl to generál. Je to stará rodina, která bojovala už proti Napoleonovi. Dědeček se setkal s mou babičkou, když byl na manévrech poblíž Lobkovic. Na hradě byli velmi vřele přijati.“
Navštěvujete Českou republiku často?
„Ano, teď docela často. Myslím, že brněnské sympozium, kterého se právě účastníme, je skvělá věc, obzvlášť v dnešní době, kdy je střední Evropa, nebo vlastně celá Evropa, tak ohrožena. O to důležitější je udržovat úzké kontakty a vyměňovat si nápady.“
V Praze je byt patřící Palackému, který byl zřízen jako malé muzeum. Navštívil jste ho?
„Ano, je to malé muzeum. Myslím, že je moc hezké. Byt je v původním stavu. Muzeum není vždy otevřené; je nutné si ho rezervovat předem. Stojí za návštěvu.“
Navštívili jste někdy Univerzitu Palackého?
„Letos ji navštívím. Vždycky jsem si myslel, že bude zvláštní příležitost navštívit Olomouc. Ale letos tam určitě pojedu. Olomouc je taky krásná. Už jsem navštívil mnoho českých měst.“
Palacký je v této zemi známé jméno. Je dnes známý v Rakousku?
„Řekl bych, že nepříliš. Pronesl také několik skvělých, nadčasových výroků. Například řekl: Kdyby Rakousko neexistovalo, muselo by být vymyšleno. To bylo v roce 1848. Proč to řekl? Protože Rakousko bylo multietnické společenství a už tehdy se obával, že buď Rusové – carské Rusko – nebo vznikající Německo by mohli takříkajíc ‚vdechnout‘ české země a poté je anektovat. U Rakouska se toho bát nemusel. V roce 1867 došlo k vyrovnání s Maďarskem, ale bohužel se tak nestalo u Čech. To je jistě historická chyba a přehlédnutí.
Palacký měl neuvěřitelnou předvídavost. Čtení jeho děl je velmi působivé. Mimochodem, existují i někteří rakouští autoři, kteří o Palackém psali. Nyní je opět „relevantnější“ – kvůli situaci s ruskou válkou proti Ukrajině. Byla to působivá osobnost s neuvěřitelnou vizí.“
Autor a foto:
Martina Schneibergová, Radio Prague International
Český zápas č.20 z 17. 5. 2026
