Sto let sboru ve městě se silnou katolickou tradicí

(ČZ 36/2026) V minulosti byly vztahy mezi naší církví a římskými katolíky určitě mnohem napjatější. Církev československá byla vnímána jako konkurence… Dnes už je situace samozřejmě jiná.

Husův sbor v Olomouci není stavbou, kterou by člověk v historickém centru přehlédl. Jeho výrazná mohutná silueta s kopulovou střechou, sloupovým průčelím a vysokou věží zakončenou kalichem vstupuje do městského prostoru stejně sebevědomě jako okolní historické chrámy. Přitom sbor vznikl až ve 20. letech 20. století, v době, kdy se naše nově vzniklá Církev československá husitská rychle rozvíjela a hledala vlastní podobu sakrální architektury. Chrám byl navržen olomouckým architektem Hubertem Austem, žákem Josipa Plečnika. Základní kámen byl položen 6. července 1925 při husovských slavnostech, 5. září 1926 byl sbor slavnostně otevřen. A o patnáct let později se prostor pod chrámem proměnil v kolumbárium, opět dle návrhu H. Austa. Stavba měla – tak jako většina našich sborů – od počátku ambici být víc než pouze bohoslužebným prostorem; soustředila v sobě také zázemí pro bydlení, administrativu, přednášky a další činnost náboženské obce…

Zvenčí chrám působí mohutně, uvnitř ale překvapí světlem a vzdušností. Snad i tento rozdíl vystihuje otázky, které se nad ním dnes vznášejí: jak uchovat z tradice to cenné a přitom nezůstat uzavřeni ve světě, kterému dnešní člověk nerozumí? Nejen nad tím jsme se zamýšleli s bratrem vikářem Jaroslavem Křivánkem, který v olomouckém sboru slouží patnáctým rokem, administruje sousední obce Rýmařov a Bruntál a navíc působí jako nemocniční a vězeňský kaplan.

Jak se žije husitské církvi ve městě s tak výraznou katolickou tradicí? Jaké jsou dnes vztahy obou církví?
V minulosti byly vztahy mezi naší církví a římskými katolíky určitě mnohem napjatější. Církev československá byla vnímána jako konkurence, která získávala část původně katolických věřících. Část katolíků, kteří do nově vzniklé církve přecházeli, přitom nebyla motivována pouze učením a působením Karla Farského. V olomouckém prostředí hrála svou roli také osobnost arcibiskupa Theodora Kohna. Pro svou přísnost a pedantskou povahu byl u lidu natolik neoblíben, že byl nakonec z úřadu papežem odvolán.

Přestup do nové církve byl u některých olomouckých katolíků spíše protestem vůči poměrům na arcibiskupství. Dnes už je situace samozřejmě jiná. Katolíci nás nevnímají jako konkurenci. Alespoň tady v Olomouci. Spíš se na nás dívají se shovívavostí. Řekl bych, že vztahy máme korektní, ne však příliš intenzivní. Katoličtí kněží jsou zde velmi vytížení vlastní službou, mají více farnosti, nezbývá jim tolik prostoru pro další aktivity a ekumenický dialog…

Což může být výhodou pro menší církev jako je ta naše?
Jistě. Když má farář prostor, může se věnovat i službě mimo vlastní sbor. Může působit ve školách, nemocnicích, domovech pro seniory nebo ve věznici. Možnosti existují. Záleží na faráři, jestli je přijme. Já například působím jako kaplan v domově seniorů ve Chválkovicích. Je tam asi 360 klientů, převážně s katolickým vyznáním. Ale člověk velmi rychle zjistí, že to nehraje velkou roli. Jak sám říkám, hanácké srdce je široké, které hodně dává i přijímá. Lidé jsou pak vděční za upřímný lidský zájem a blízkost. Člověk zde vyslechne hodně smutku, hořkosti i rezignace. Kaplan pak s těmi lidmi sdílí a nese jejich břemena. A je zajímavé, že tam znovu potkávám i věřící z našeho sboru. Najednou zjistíte, že duše, která ze sboru před lety zmizela, je právě tam. A můžete znovu navázat vztah. Třeba sestra Libuše Studená, vdova po faráři Zdeňku Studeném, který v Olomouci léta sloužil. Je jí pětadevadesát. To bylo nečekané a velmi srdečné setkání.

A jaká je Vaše osobní zkušenost se službou v nemocnici či ve věznici, kde jste působil jako kaplan?
V minulosti jsem byl nemocničním kaplanem ve fakultní nemocnici. Olomoucké arcibiskupství má smlouvu, že poskytuje pro fakultní nemocnici klinickou pastorační službu a my husité jsme přizváni, abychom na ní participovali, neboť uznávají, že jsou tam i věřící jiných církví. Nějakou dobu jsem docházel také do vazební věznice. Třeba ve věznici jsem cítil, že jsou to často nešťastní a neukotvení mladí lidé, kteří hledají orientaci a podporu. Byť nebyli věřící, tak v tomto prostředí u nich vyvstávají otázky, se kterými si nevědí rady. Jsou potom rádi, když jim někdo odpoví, nasměruje je, poskytne pomoc a dobré slovo. I když musím přiznat, že taková služba se nedá dělat pořád, člověk se vyčerpá a potřebuje nové impulzy.

Když se bavíme o službě navenek, nabízí se také otázka, jak se vám daří oslovovat mladší generaci?
To je dnes velmi obtížné. Děti jsou často otevřené, ale jejich rodiče už nemají k víře žádný vztah. Rodiče ve věku kolem pětatřiceti let mnohdy sami vyrostli úplně mimo církev a své děti tak ve víře nepodporují. Nemohou svým dětem předat, co sami nemají. A pak se ukazuje ještě jeden problém. Naše děti ze sboru dorůstají. Ještě před několika lety s nadšením četly biblické texty, zpívaly a pomáhaly při bohoslužbě. Dnes potřebují něco jiného, co je chytne.

To se asi týká i liturgie, že?
Velmi. Myslím, že bychom si to měli přiznat. Farského liturgie má nespornou hudební kvalitu a je součástí naší identity. Ale nelze to odbýt konstatováním, že jde o rodinné stříbro, na které se nesahá. Jazyk, slovosled i konstantní mollová tónina, mohou být pro dnešní mladé nudné a archaické. Když někdo přijde zvenku a slyší naši liturgii (zhusta provedenou ve velmi rozvážném tempu), často řekne: vnímám sice její estetickou hodnotu, ale nepůsobí to na mě příliš radostně. Přitom je křesťanství ve své podstatě radostné. A to je otázka, kterou si musíme položit. Naše církev byla ve své době pokroková. Jestli dnes používáme formy, které už dnešního člověka neoslovují, měli bychom se ptát proč. Je třeba i dnes mluvit srozumitelným jazykem dnešních lidí. A to naše církev před sto lety uměla.

Ale nejde jen o to nabízet mladým jen „modernější bohoslužbu“…
Ne. Myslím, že je důležité nabídnout jim prožívání víry také mimo kostel a neděli. My děláme několikrát do roka třeba víkendová setkání rodin, vyjíždíme společně mimo město, máme program, duchovní téma. Teď se chystáme také na setkání mládeže do Hradce. O jarních prázdninách pojedeme na týden do italských Dolomit. Víra přece nemusí být něco, co se odehrává pouze v neděli v kostele. Důležité je sdílet ji i při obyčejných věcech, které nás baví. Pro děti by měla být víra přirozenou součástí všedního života, kterou nemusí před druhými schovávat.

To souvisí i s další skupinou, které se věnujete – snoubenci…
Ano. Nemám jich samozřejmě tolik jako někteří moji kolegové, ale když už za mnou přijdou, snažím se jim individuálně a poctivě věnovat. A je zajímavé, že často čekají faráře, který bude takový ten klasický „suchar“. Pak zjistí, že má také běžné starosti a zájmy, že sportuje (bratr farář je velký sportovec, na facebookových fotografiích ho můžete nejčastěji vidět na lyžích nebo při běhu; pozn. red.), že s ním mohou otevřeně mluvit. A právě tady vidím velkou příležitost. Jsou to často lidé mezi dvaceti a třiceti lety, kteří nemají vůči církvi vybudované předsudky. Jsou otevření a čekají, co jim nabídneme. Proto se snažím, aby náš kontakt neskončil jen obřadem. Někteří přijdou později na Vánoce nebo Velikonoce, často se vrátí, když chtějí pokřtít dítě. Farář pak není člověk, který je pouze oddá a už ho nikdy neuvidí. Může být přítomen u důležitých okamžiků jejich života.

Váš sbor má ale ještě jednu výraznou činnost – a to kulturní.
Olomouc je kulturní město a náš prostor k tomu přímo vybízí. Konají se tu koncerty, spolupracujeme například s Moravskou filharmonií a Univerzitou Palackého, Florou, Vojenskou hudbou a dalšími kulturními institucemi. Za ta léta organizátoři ten prostor znají a sami se ozývají. Dnes už není třeba se nijak nabízet.

Když mluvíme o hudbě, nelze nezmínit také vaši manželku. Hraje zde na varhany, že?
Ano, moje žena Jitka je klavíristka a působí na konzervatoři. Mimo to, že zde hraje každou neděli při bohoslužbách, se mnou jezdí také do Bruntálu a Rýmařova, kde administruji. Víte, já říkám, že jsem se dobře oženil, ale ona se špatně vdala, protože se mnou mou službu do značné míry nese. Je zajímavé, že původně pochází z katolického prostředí. Nikdy jsme ale náš vztah nevnímali jako vztah „katolické“ a „husitské“ víry. Je to přece jedna víra. Každý z nás jen někam patří…

Váš olomoucký sbor má matrikově kolem šesti set lidí. Kolik jich skutečně přichází?
V neděli třeba dvacet až třicet. Každý týden se ale trochu prostřídají. Nemáme jednu skupinu, která by chodila pořád, spíš širší okruh lidí. A věkový průměr je samozřejmě vysoký. Já si z toho někdy dělám legraci, že jsme nejstarší církev na světě – podle průměrného věku nedělního shromáždění nás asi jen tak někdo nepřekoná…

S bratrem Jaroslavem Křivánkem rozmlouvali a vřelého přijetí na husitské faře si užívali
Klára Matoušová a Mirko Radušević

Foto: Autoři rozhovoru