Řeč je o držení se za ruce. Vezmi mou ruku, já tu tvou. Co to znamená?
S mou ženou Ginny se držíme za ruce, když vyjdeme ven. Kolemjdoucí se uznale usmívají v domnění, že jde o projev lásky. A skutečně tomu tak je. Je to však i projev vzájemné potřebnosti. Když jeden z nás klopýtne, vždy je tu ruka, která druhého podrží a stabilizuje – jako když se narovnává naklánějící se loďka.
Mezi nejdůležitější v životě patří láska a užitečnost. Držení za ruce nabízí obojí. Vezmi mě za ruku. Pomoz mi udržet rovnováhu, chraň mě a zahřej mě u srdce.
Držení za ruku v sobě zahrnuje všechny významy, které mají ruce – a těch je celá řada. Ruce jsou pro naši existenci nezbytné. Od chvíle, kdy k sobě natáhli ruce Bůh a Adam, je tak doteku ruky přisuzována až nadpřirozená moc.
V Písmu znamená vkládání rukou uzdravení. Slovo „ruka“ se přeneseně používá i pro samotnou pomoc: podat pomocnou ruku. Ruce symbolizují také práci: „Přiložme ruku k dílu“. Jsou znamením souhlasu, jako zatleskat někomu. Nebo základním gestem kapitulace, je dát ruce vzhůru. Zpečetění dohody? Plácneme si. A když potřebujeme se ovládnout, „sevřeme ruku“.
Ruce se modlí. Ruce používáme ke znakové řeči. Někteří lidé dokáží číst z čar na dlani osud člověka. Souhlas se vyjadřuje zvednutím ruky. Na oslavu si plácneme dlaněmi. Když natáhnete ruku k miminku, chytí se vašeho prstu.
Pro malé děti znamená držení za ruku ochranu, bezpečí a útěchu. Pocit, že někoho vedeme nebo že jsme vedeni. Ty rozkošné průvody předškoláků, kteří kráčejí do školky a ze školky, držíc se za ruce.
Když jsou lidé nemocní nebo truchlí, držíme je za ruce. Říká se sice, že zahálčivé ruce jsou dílnou ďábla, ale když držíte za ruku někoho jiného, často to znamená, že jste kvůli němu odložili vše ostatní stranou.
Význam držení za ruce spočívá v tom, jak zásadní roli naše ruce hrají. Co by si romantika počala bez držení se za ruce? Skupina Beatles slavila obrovský úspěch s písní „I Want to Hold Your Hand“ (Chci držet tě za ruku). Když se chlapec či dívka projeví poprvé lásku, obvykle sáhnou po ruce druhého.
Můj zeť Harris Solomon, ortopedický chirurg specializující se na ruce, působí v oboru desítky let a stále žasne nad tím, jak významnou roli hrají ruce v celé naší interakci se světem. Fascinuje ho vztah mezi mozkem a rukou: „Hleďte, ta vzájemná komunikace. Pět prstů spolupracujících v souladu. Spolupráce obou rukou. Výpočetní výkon, který to vyžaduje, je ohromující.“
Představa ruky má takovou sílu, že jí často přisuzujeme vlastní život, nezávislý na mysli. V roce 1946 vznikl horor s Robertem Aldou v hlavní roli nazvaný „Bestie s pěti prsty“ (The Beast With Five Fingers); pojednával o ruce oddělené od těla, která páchá vraždy. Myšlenka nebezpečné nezávislosti se objevuje i v křesťanství, kde vyjadřuje bezmoc člověka tváří v tvář zlým činům a vlivům: má mysl nemůže uvěřit tomu, co má ruka provedla.
Celkově však své ruce vnímáme jako nástroje dobra. Chrání nás, když padáme dopředu. Pomáhají druhým. Lékařovy ruce zachraňují životy. O hlubokém vlivu mateřství se říká, že ruka, která kolébá kolébku, vládne světu.
Ať už je využití rukou jakékoli, pouto, které vytvářejí, je hluboce intimní. Ve skvělém filmu „Pod vlivem úplňku“ (Moonstruck) učiní Ronny – postava ztvárněná Nicolasem Cagem – gesto, jímž nachází lásku i sám sebe, když vztáhne ruku k Lorettě, kterou hraje Cher. Je to ruka umělá, dřevěná, neboť o tu pravou přišel v záchvatu sebedestrukce pramenící z nešťastné lásky. Nyní, po boku Loretty, našel ženu, která mu byla souzena. Tato náhradní ruka sahá po něčem skutečném a díky tomu ožívá.
Ve stáří je držení se za ruce cestou do minulosti. Se ženou Ginny jsme se drželi za ruce už na střední škole. Držíme se za ně i dnes. Nejsou to však tytéž ruce. Ty dnešní jsou poznamenané skvrnami, protkané cestičkami vrásek a modrými cestami žil. Máme za sebou těžké zkoušky i líté boje. To, že se stále držíme za ruce, je částečně věcí hrdosti – a vzdoru. Dokážeme to ustát. Naše ruce jsou toho důkazem. Ve stáří člověk hledá něco spolehlivého, čeho by se mohl chytit.
Jsme tu – roztřesení a zesláblí jako Jeníček a Mařenka, ztracení v lese a ostražití vůči čarodějnicím. Sami a plní obav, a přece méně ustrašení díky tomu, že se navzájem dotýkáme. Kolem nás je bouře světa. V nás jsou obrazy rodiny a přátel. Před námi je život. Vezmi mě za ruku.
Poznámka
Esej jsem četl před několika dny v letadla. Již ta zvláštní situace, všichni se během letu dívali do mobilů a já jediný jsem roztáhl noviny. Připadal jsem si nepatřičně, ale využil jsem služby dopravce nabízejícího deník The Herald Tribune. Vedlo mě k tomu mnoho důvodů: Jednak jako student jsem v Paříži stál neúspěšně frontu na kolportéta těchto novin, ale řada na mě nevyšla. Pak před mnoha lety při služebním cestování jsem tyto noviny v letadle čítával. Nyní po letech jsem se do nich opět začetl. Nechtěl jsem číst zprávy. Zaujala mě komentářová rubrika (opion) a výše uvedený článek. Když jsem ho dočetl, bylo mi líto, že takové názory náš denní tisk nepublikuje. Vzpomněl jsem si také na pastorační činnost církví. To mě vedlo k tomu, že jsem článek přeložil. Nejen to, na internetu jsem článek našel a vyhledal čtenářské reakce. Jsou z různých zemí a také zajímavé:
Reakce čtenářů na článek:
Jsem dermatoložka a pečuji o děti s ichtyózou – skupinou genetických onemocnění postihujících kůži. Jejich ruce mohou být drsné, křehké nebo na pohled odlišné.
Tyto děti se někdy už velmi brzy naučí, že ostatní lidé váhají, zda se jich dotknout. Mohou si začít uvědomovat, že jejich ruce nejsou vždy vítány a že i prosté gesto, jako je někoho pohladit, pro ně může být nedosažitelné.
Když za mnou tyto děti přijdou – často držíce své rodiče za ruku –, vezmu je za ruku i já.
Ne abych je vyšetřila. Ne abych se ptala, jaký mají pocit z doteku. Ne abych si udělala poznámku do zdravotní dokumentace. Držím je za ruku prostě proto, že chci, aby věděly, že mi na nich záleží.
Někdy ruce promlouvají tam, kde slova nestačí.
Angela Hernández-Martín
Madrid
Vážená redakce,
Roger Rosenblatt výstižně popisuje, jak ruka dokáže uzdravovat a vyjadřovat náklonnost. Dodala bych, že ruce – ať už jako nástroje či nositelky významů – byly odedávna prostředkem poznání.
Středověcí zpěváci využívali tzv. Guidonovu ruku k tomu, aby se naučili číst notový zápis. Beda Ctihodný učil mnichy určovat datum Velikonoc pomocí počítání na prstech. Čtenáři renesance na Západě i na Východě nahlíželi do ilustrací v pojednáních o chiromantii, aby z čar na dlaních vyčetli svůj osud.
Mnemotechnika, počítání, výuka, věštění: při tom všem ruka „myslí“. Zatímco sepjaté ruce v podání pana Rosenblatta vyjadřují něhu, tyto ruce zprostředkovávající poznání nesou vědění.
Obojí nám připomíná, že ruka neslouží pouze k dotýkání, ale je také nástrojem, jímž se učíme, počítáme, pamatujeme si, chápeme a dáváme světu smysl.
Susan Forscher Weiss, Baltimore
Autorka je emeritní profesorkou muzikologie a moderních jazyků a literatury na Univerzitě Johnse Hopkinse.
Vážená redakce,
my starší dokážeme opravdu ocenit, jak Roger Rosenblatt popisuje význam držení se za ruce, doteku ruky či podání pomocné ruky. Tyto prosté činy jsou tím tmelem, který nás spojuje s ostatními. Doufám, že se tomu učí i mladší generace.
Kdyby si naši diplomaté a volení představitelé upřímněji a častěji podávali ruce, možná bychom se neocitli v takovém zmatku, jaký dnes panuje v mnoha částech světa. Miriam Kagan Margoshes
Hastings-on-Hudson, stát New York
Kdo je Roger Rosenblatt (nar. 1940)
Je známý americkým novinářem, spisovatel a esejistou, který zejména psal a píše pro magazín Times a deník The Washington Post. Vystudoval Harvardovu univerzitu, učil angličtinu a psaní na Stony Brook University. Napsal více než dvacet knih, z nichž Rules for Aging (Pravidla stárnutí) se stala bestselerem. Známá je také jeho komická hra pro jednoho herce (hraje se na Broadwayi) pod názvem „Free Speech in America“ (Svoboda slova v Americe).
Přeložil Mirko Radušević
Ilustrace: Michelangelo Buonarroti - Stvoření Adama (detail z fresky v Sixtinské kapli)
