Odehrálo se to v 80. letech 20. století krátce po mém ustanovení farářem ve východních Čechách a na-stoupení do náboženské obce v Semilech.
Několikrát a různými způsoby mě tehdy kontaktovala státní bezpečnost. Jeden ze starších kolegů duchovních, kterému jsem se s tím svěřil, mně řekl, že na výzvu nemám vůbec reagovat, neboť na to nemají právo. Znal jsem i jiný názor, že to přece patří k době a o nic se vlastně nejedná. Kdo se chce úspěšně uplatnit, musí přece určitý ústupek z morálních zásad udělat.
Jednou jsem dostal písemné předvolání na dopravní oddělení policie. Překvapilo mě to a snažil jsem se vybavit si, kdy a kde jsem mohl udělat nějaký dopravní přestupek, neboť jsem jako farář jezdil často autem na různá místa své náboženské obce i okolních náboženských obcí. Šel jsem tedy na místní policejní služebnu. Muž ve vrátnici se zkoumavě podíval na písemné předvolání, které jsem mu předal. Po chvíli polohlasně řekl: „To není na dopravní…“ Podíval se na mě a řekl mi: „Jděte do druhého patra na konec chodby…“ Tam jsem měl zaklepat na určité dveře. Po zaklepání mně někdo dveře otevřel a vstoupil jsem do úplně prázdné místnosti, kde byly pouze židle a stůl. Mladší člověk mně začal klást různé otázky. Věděl jsem, o co se jedná, proto jsem odpovídal co nejméně a snažil se vyvarovat jakýchkoliv náznaků vstřícnosti.
Jako farář jsem navštěvoval členy církve nejen ve městě, ale i v přilehlých vesnicích. Navštívil jsem i jednu starší sestru, která žila v chalupě nedaleko Semil. Tato žena byla již pokročilého věku. Když zemřela, přišli nejbližší z její rodiny za mnou s žádostí, abych s ní vykonal pohřební rozloučení. Její pohřeb se konal v obřadní síni semilského krematoria. Po vykonání obřadu, jak to bylo obvyklé, jsem přišel k rodině stojící v přední řadě, abych jim jako první z účastníků kondoloval. V řadě pozůstalé rodiny stál mladý muž, který mě nedávno vyslýchal. Jak jsem se později dověděl, byl to vnuk paní, se kterou jsem konal rozloučení. Přistoupil jsem k němu. Naše oči se setkaly v rozpačitém a nepříjemném pohledu. Podal jsem mu klidně ruku a vyslovil formulaci: „Upřímnou soustrast.“
Tomáš Butta
Ilustrace: Redakce
