Žehná těm, kteří se bojí Hospodina, jak malým, tak velkým.
Ž 115,13
Neodplácejte zlým za zlé ani urážkou za urážku, naopak žehnejte; vždyť jste byli povoláni k tomu, abyste se stali dědici požehnání.
1P 3,9
Tak je to přece pravda. Jsme dědicové. Jsme dědici požehnání. Nikoli požehnání svého. Jak se to projevuje, že jsme dědici požehnání? Projevuje se to v naší všednosti, když se nedáme vlákat do pastí oplácení, nadávání, do pasti toho zlého. Je to paradox a zdá se to neuvěřitelné, že by ochrana proti tomu zlému byla v tom, že budeme žehnat. Žehnat těm, kteří nám nebo druhým působí bolest.
Byli jsme povoláni k žehnání. To za nás nikdo neudělá. To můžeme dělat všude, kde jsme, a nebojme se, dědictví je veliké. I když budeme žehnat alespoň dvakrát denně, z dědictví požehnání nic neubude.
Pane, prosíme, dej, ať alespoň dnes třikrát denně místo nadávání a vztekání nad těmi, kteří nás rozčilují, žehnáme.
