Ubožák však nikdy neupadne v zapomnění; naděje ponížených nikdy neztroskotá.
Ž 9,19
Blaze vám, chudí, neboť vaše je království Boží.
L 6,20
Králi Davidovi je připisováno 73 ze 150 žalmů. Proto je pochopitelné, že jméno krále Davida je úzce spojeno s knihou Žalmů. Po jeho tajném pomazání za krále byl zavolán ke králi Saulovi, kterého později Bůh zavrhl, aby mu zahrál na harfě. Právě tento moment mohl být podnětem k tomu, že David začal tvořit žalmy. I autorství dnešního žalmu patří jemu. Jedná se o děkovnou vítěznou píseň, obsahuje ale taky prosbu a přání. David tu člověku připomíná, že i když na Boha nezapomíná, volá k němu, vzývá ho, i přes to všechno může mít občas pocit, že Bůh zapomněl na něj. Pocit, který jsme už někteří z nás, možná všichni, prožili anebo prožíváme. Odpověď na tento pocit – naděje – přichází snad nejtěžším možným způsobem: skrze slovo. Slovo o tom, že Bůh na svoje nezapomíná a nenechává je upadnout v zapomnění.
Ty jsi můj Bůh, tobě vzdávám chválu, vyvyšuji tě, můj Bože.
