(ČZ 34/2025) Rozhodnutí přijmout křest v dospělosti bývá v naší společnosti spíše výjimečné – obzvlášť pokud člověk nevyrůstal v náboženském prostředí.
Autorka tohoto osobního svědectví se o víře nechtěla nechat poučovat zvenčí, ale nechala ji v sobě tiše uzrát. V tichých modlitbách, ve chvílích bolesti i v každodenních odrazech duchovních tradic nakonec poznala, že víra je jí bližší, než si kdy myslela. A tak vykročila – vědomě, pokorně a s nadějí.
Nedávno jsem udělala rozhodnutí, které dost lidí překvapilo: nechala jsem se pokřtít. V dospělosti. Určitě ne proto, že bych vyrůstala v hluboce věřící rodině, ani proto, že bych to měla „dané“ z tradice. Ale protože jsem si uvědomila, že víra byla v mém životě přítomná už dávno – jen jsem ji dlouho neuměla pojmenovat.
Když se člověk dostane do těžkostí, když mu onemocní blízký nebo se bojí o budoucnost, často v tichosti obrací svůj vnitřní hlas kamsi vzhůru. Říkáme tomu třeba „vesmír“, „osud“, „něco nad námi“. Ale většina z nás, ať už si to přiznáme nebo ne, v tu chvíli volá k Bohu. A přesně tohle jsem dělala i já – opakovaně. V krizových momentech jsem skládala tiché modlitby, prosby o pomoc a vedení. A najednou mi došlo, že tahle „vztahová víra“ už ve mně dávno je. Že je čas ji přijmout naplno a vědomě.
Naše společnost je křesťanstvím doslova protkána – ať už si to uvědomujeme, nebo ne. Slaví se Vánoce, Velikonoce, létáme do Izraele a do Říma kvůli památkám, navštěvujeme nádherné kostely. I lidé, kteří se považují za ateisty, často říkají věty jako „Boží mlýny melou pomalu“, „ty jsi ale nevěřící Tomáš“ nebo „Pánbůh zaplať“. Všechny tyto zvyky, pořekadla i tradice jsou otisky víry, která tu byla dávno před námi. A i skrze ně se k nám – možná nepozorovaně – víra přibližuje.
Křest pro mě nebyl okamžitým „probuzením“, ale spíš tichým potvrzením toho, co už dlouho zrálo. Přišel v době, kdy jsem se znovu – a ne poprvé – ocitla v úzkých. V době, kdy jsem se loučila s člověkem mi velmi blízkým. A tehdy jsem si řekla: když prosím o pomoc, musím být ochotná také vykročit. Nejen žádat, ale i přijmout. A proto jsem se rozhodla. Vydala jsem se na cestu víry.
Nevím, kam přesně mě povede, ale cítím, že má správný směr. A taky vím, že na ní nejsem sama. A to je, myslím, ten největší dar.
Petra Vančurová (použito z webu pražské diecéze)
Ilustrační foto: Unsplash.com – Julia Michelle
Český zápas č. 34 z 24. 8. 2025
