Dne 17. října 2026 se v pražském Husově sboru v Dejvicích uskutečnilo druhé zasedání IX. sněmu Církve československé husitské. Mezi projednávanými předlohami byl také dokument Rodina v perspektivě CČSH, připravený sociálně-etickým výborem.
Po rozsáhlé, místy emocionálně vypjaté diskusi sněm většinovým hlasováním přijal mnou předložený návrh usnesení, kterým byl dokument odložen bez náhradního termínu.
Toto rozhodnutí nepovažuji za odmítnutí rodiny, jejího významu ani křesťanské tradice. Právě naopak. Vnímám je jako projev odpovědnosti za teologickou věrohodnost naší církve, která by neměla přijímat zásadní sociálně-etická stanoviska bez dostatečné odborné reflexe a skutečného dialogu.
Celá diskuse přitom otevřela otázku mnohem hlubší: Jakým způsobem dnes CČSH rozumí vlastní reformační identitě?
Duch české reformace a biblický fundamentalismus
Jedním z argumentů zaznívajících na podporu předloženého dokumentu byl odkaz na biblické pojetí rodiny, především na stvoření člověka jako muže a ženy (Gn 1,27). Význam tohoto biblického svědectví jistě nelze zpochybňovat. Otázkou však zůstává, zda z něj můžeme bez dalšího odvozovat univerzální a výlučný antropologický model všech hodnotných mezilidských vztahů.
Zde je třeba rozlišovat mezi úctou k autoritě Písma a jeho fundamentalistickým výkladem. Zatímco první tvoří nepochybný základ křesťanské víry, druhý může vést k přesvědčení, že konkrétní historická interpretace biblického textu představuje definitivní a nezpochybnitelnou odpověď na současné etické otázky. Takový přístup však podle mého přesvědčení neodpovídá vlastní reformační tradici CČSH.
Bible nevznikala jako soubor nadčasových sociologických či přírodovědeckých definic. Je svědectvím víry, jehož jednotlivé texty vznikaly v konkrétních historických, kulturních a společenských podmínkách. Jejich odpovědná interpretace proto vyžaduje nejen znalost textu, ale také porozumění jeho kontextu, literárnímu charakteru, a především ústřednímu poselství evangelia.
Ostatně samotný předložený dokument připouští, že historické podoby rodinného života nelze nekriticky idealizovat, a výslovně odmítá někdejší podřízenost žen mužům jako popření jejich důstojnosti a svobody. Tím již přijímá princip, že historicky převládající výklad biblického a křesťanského dědictví nemusí být posledním slovem. Proč bychom tedy tentýž hermeneutický princip nemohli uplatňovat také při promýšlení současných podob partnerských a rodinných vztahů?
To neznamená přizpůsobovat evangelium každému společenskému trendu. Znamená to rozlišovat mezi jeho trvalým poselstvím a historicky podmíněnými způsoby, jimiž jsme mu dosud rozuměli. Věrnost Písmu přece nespočívá v rezignaci na jeho interpretaci, nýbrž v odpovědnosti za to, jak mu rozumíme.
Základy víry jako východisko, nikoli konec teologického hledání
Druhým významným argumentem pro přijetí dokumentu byl odkaz na Základy víry CČSH, zejména na otázku 337, která svátost manželství vymezuje jako spojení muže a ženy. Tuto skutečnost je třeba poctivě uznat. Jde o platnou součást naší naukové tradice. Z její existence však automaticky nevyplývá povinnost přijmout nový sociálně-etický dokument, který určitou podobu rodiny prohlašuje za antropologický archetyp a podle tohoto vzoru poměřuje jiné formy soužití.
Považuji za důležité připomenout samotnou předmluvu Základů víry. Ta výslovně konstatuje, že jednotlivé naukové dokumenty CČSH vyjadřovaly v průběhu dějinného a dialogického poznávání evangelia pravdu víry také „jednostranným způsobem“. Právě proto se při zachování základní teologické intence a respektování církevní tradice proměňovaly.
Ještě jednoznačněji tuto skutečnost vyjadřuje článek 1 Ústavy CČSH, podle něhož články víry nejsou neměnitelnými dogmaty, ale vyjádřením a ukazatelem směru víry, kterou církev žije a vyznává. Naše vlastní naukové dokumenty tedy nepředstavují teologickou tradici jako uzavřený soubor jednou provždy formulovaných odpovědí. Naopak počítají s jejím pokračujícím promýšlením.
Odložení dokumentu o rodině samo o sobě nijak nemění dosavadní naukové vymezení svátosti manželství. Znamená však, že sněm nepovažoval za vhodné doplnit tuto tradici právě předloženým sociálně-etickým textem.
Respektovat Základy víry neznamená zastavit teologické myšlení v okamžiku jejich přijetí. Znamená to také porozumět principům, na nichž samy stojí. To není relativizace tradice. To je její vlastní reformační princip.
Kde zůstalo současné vědecké poznání?
Za zvlášť závažnou považuji skutečnost, že v argumentaci na podporu přijetí dokumentu prakticky zcela chyběla reflexe současného přírodovědeckého poznání. Obdobný nedostatek lze nalézt také v samotné předloze, která sice pracuje s pojmy biologického základu rodiny či polarity muže a ženy, avšak svá antropologická tvrzení systematicky nekonfrontuje se současnými empirickými poznatky. Přitom právě vztah mezi vírou a vědou patří k charakteristickým znakům identity naší církve.
Připomeňme historický I. sněm Církve československé, zahájený 29. srpna 1924. Jak nedávno připomněl Český zápas ve svém historickém ohlédnutí, právě tehdy byla přijata zásadní rezoluce inspirovaná referáty Aloise Spisara a Karla Statečného, z níž vzešla také změna prvního článku církevní ústavy. Její podstatou bylo přesvědčení, že církev má současné mravní úsilí i vědecké poznání naplňovat Duchem Kristovým. Tento princip ostatně dodnes nalezneme v preambuli naší Ústavy. Její článek 1 navíc výslovně stanoví, že bohoslovecká činnost CČSH je vedena úctou k vědeckému bádání. Nejde tedy o nějaký novodobý liberální požadavek. Jde o jeden ze samotných základů našeho církevního společenství.
Současná biologie, genetika a navazující obory přinášejí významné poznatky o lidské sexualitě, jejím vývoji i rozmanitosti. Například rozsáhlý genetický výzkum publikovaný v časopise Science v roce 2019 ukázal, že stejnopohlavní sexuální chování má komplexní genetické souvislosti a nelze je vysvětlit jediným genem ani jednoduchým biologickým mechanismem. Psychologie a psychiatrie zároveň již dlouhodobě nepovažují homosexuální orientaci za duševní poruchu.
Neméně důležité jsou poznatky vývojové psychologie a věd o rodině. Souhrnná zpráva amerických Národních akademií věd, inženýrství a medicíny z roku 2020 například konstatuje, že pro vývoj dítěte jsou podstatnější rodinné procesy a stabilita než sexuální orientace rodičů.
Tyto poznatky samozřejmě samy o sobě neurčují, jak má církev teologicky rozumět manželství, rodině nebo svátostem. Přírodovědecké zjištění nelze mechanicky převést na etickou normu. Stejně tak však nelze vytvářet závazné antropologické závěry bez přihlédnutí k tomu, co o člověku skutečně víme. Právě zde spatřuji jeden z největších nedostatků celé dosavadní diskuse.
Církev, která si do svého základního sebevymezení vepsala úctu k vědeckému poznání, nemůže při formulování sociálně-etických stanovisek toto poznání ponechávat stranou. Pokud bychom tak činili, nevzdalovali bychom se pouze současnému světu. Vzdalovali bychom se také části vlastního reformačního odkazu.
Je nepřijetí dokumentu projevem slabosti?
Domnívám se, že nikoli. Právě naopak. Předložený dokument obsahoval řadu hodnotných myšlenek o lásce, péči, odpovědnosti a významu mezilidských vztahů. V jeho závěru se dokonce výslovně připouští působení Ducha Kristova ve všech autentických vztazích, v nichž lidé zakoušejí blízkost, věrnost, službu a vzájemný růst.
Právě tato otevřená teologická perspektiva však podle mého názoru zůstávala v napětí s některými předchozími formulacemi dokumentu, zejména s vymezením vztahu muže a ženy jako určujícího antropologického archetypu.
Závažné byly také procesní okolnosti jeho přípravy. Přestože proběhla celocírkevní diskuse a byly zaslány připomínky, důvodová zpráva výslovně uváděla, že žádná z nich nebyla do obsahu dokumentu zahrnuta. Sám autor dokumentu navrhl jeho odložení. Za těchto okolností bylo namístě ptát se, zda předloha skutečně představuje výsledek společného teologického hledání. A zda jsou s tak zásadním dokumentem vůbec seznámeni sestry a bratři naší církve. V mém případě tomu tak až do září nebylo – informace by se ke mně bez mého aktivního hledání jednoduše nedostala.
Zde se nabízí ještě jedna historická paralela. Ani I. sněm naší církve v roce 1924 neuzavřel všechny zásadní naukové otázky jedním zasedáním. Jeho jednání bylo odročeno a pokračovalo až v roce 1931, mimo jiné proto, aby mohly být důležité naukové a organizační dokumenty důkladněji připraveny. Také tehdy bylo zřejmé, že odpovědnost za budoucnost církve někdy vyžaduje více času než okamžité rozhodnutí.
Odložení dokumentu Rodina v perspektivě CČSH proto nevnímám jako vítězství jedné skupiny nad druhou. Vážím si práce jeho tvůrců i upřímné snahy těch, kteří jej podporovali. Rozdílné teologické postoje nemusí být projevem nedostatku víry nebo dobré vůle.
Jsem však přesvědčen, že zvláště v otázkách, které se hluboce dotýkají lidské důstojnosti, identity, partnerských vztahů a duchovního života, musí být církev mimořádně odpovědná. Nemusíme mít definitivní stanovisko ke všemu. A nemusíme přijmout dokument pouze proto, že jsme si kdysi uložili úkol jej vytvořit.
Živá církev se nebojí hledat
Rozhodnutí IX. sněmu pro mě představuje povzbudivé svědectví o životaschopnosti našeho církevního společenství. Ukázalo se, že i přes rozdílné názory dokážeme vést diskusi, předkládat argumenty a přijmout rozhodnutí, které nepředjímá uzavření všech dosud otevřených otázek.
Pokud někdy v budoucnu znovu přistoupíme k formulování celocírkevního stanoviska o rodině a mezilidských vztazích, měli bychom tak učinit na základě skutečně interdisciplinárního dialogu. Dialogu biblické teologie, systematické teologie, filosofie, přírodních i sociálních věd, a především zkušeností lidí, jejichž životů se naše rozhodování dotýká.
Právě v tom spatřuji naplňování odkazu prvního sněmu z roku 1924 a jeho výzvy k pokračování české reformace. Reformace totiž není pouze historickou událostí, k níž se hlásíme. Je také trvalou odpovědností znovu a znovu poměřovat vlastní učení Duchem Kristovým.
Odvaha něco nepřijmout může být někdy větším projevem odpovědnosti než odvaha zvednout pro to ruku. A právě tato odvaha mi dává naději, že naše církev zůstává živá.
Patrik Čermák, místopředseda NO Přelouč a člen ÚR
Foto: Redakce
