(ČZ 37/26) „Vezměte národu jeho mravnost a berete mu jeho nesmrtelnost.“ Karel Čapek (15. 12. 1938)
Olga Nytrová se podílí na duchovenské službě v náboženské obci v Praze 8 – Karlíně, dále působí v Kulturní radě naší církve. VŠ pedagožka, publicistka, dramaturgyně a editorka, např. několika kalendářů Blahoslav. Je místopředsedkyní Obce spisovatelů, předsedkyní Pražského klubu spisovatelů při OS, vede Literárně dramatický klub Dialog na cestě. Vyšlo jí již 33 knih různých žánrů, dvě odborněji zaměřené práce na pomezí poezie a teologie – Ohlasy SZ v české literatuře 19. a 20. století a Biblický třpyt v české poezii XX. století Ohlasy NZ (spoluautor Milan Balabán) a dvě VŠ učebnice z oblasti etiky – Etika a logika v komunikaci (spoluautorka části logika Marcela Pikálková), Dialog mezi hodnotami aneb Hodnoty vyřčené a hodnoty žité (spoluautorka M. Pikálková).
Proč je etika důležitá?
Etika, ležící především na průsečíku filosofie, teologie, psychologie a antropologie je důležitá pro zdraví společnosti. Hledáme odpovědnost, vztah. Musíme si uvědomit taková varování v podobě deformací lidských vztahů, jako byl holocaust. To je velmi podstatné a je třeba tyto scestné a zlovolné lidské činy hodnotit radikálně. Jak jednat správně? Slovo „správný“ především vyjadřuje nějaký vztah. Počítáme-li správně, nebo táhneme v šachu nějakou figurkou správně, postupujeme podle určitých pravidel. Na vztah s druhými se intenzivně zaměřuje kupříkladu filosof Martin Buber. Pro etiku je velmi cenné uvědomit si ono buberovské vztahování Já a Ty. Naše Já se totiž má vztahovat k Ty druhého. Bližního máme brát vážně a s opravdovostí, tedy odpovědně. Nezpředmětňovat ho. Klíčové je pro nás Boží Ty. A ono udává tón našemu životu, našim činům a našemu směřování. Immanuel Kant, bez kterého si moderní etiku nedovedeme představit, vychází z toho, že člověk, jakožto rozumová bytost, je vystaven nevyhnutelnému nároku, být odpovědný za různé obsahové cíle, které sleduje. Člověk tak podléhá požadavku uvést v soulad cíle své s cíli druhých. Pro filosofii a etiku je neopominutelným myslitelem také Emmanuel Lévinas, který nás upozorňuje, že nemáme myslet na sebe, ale především na druhého, vidět jeho Tvář. V ní spatřujeme Tvář Boží. Zamyslíme-li se nad úvahami obou posledně jmenovaných myslitelů, zjistíme, že bližní a hodnota vztahu k němu jsou mnohem důležitější, než jsme si doposud mysleli. Hlavním impulsem nám tedy má být člověk vedle nás. Etika začíná tam, kde člověk potřebuje pomoc. Filosofie se většinou zaměřuje k tomu, aby se člověk zabýval sebou samým, ale lidská bytost se má zabývat také druhým. Jedinec získává svou vlastní identitu plně teprve až ve vztahu ke druhému.
Co vás v životním směřování ovlivnilo?
Myslím si, že důležitá je samozřejmě již naše výchova v dětství, to, jak jsme ho prožívali. Dovolte mi malou osobní vzpomínku, která moje hodnotové postoje dokresluje. Na svět jsem se přihlásila předčasně. A rodiče byli velmi mladí, devatenáctiletí, neplánovali dítě, nebo dokonce manželství. Také prarodiče byli vývojem událostí poněkud překvapeni. Otec byl v té době totiž vojákem z povolání a musel putovat po různých posádkách na Moravě. A tak babičce a dědečkovi shodou okolností na několik let připadla hlavní role v mé výchově. Těšilo je starat se o mne, vyprávět mi denně pohádky a číst mi z prvorepublikových časopisů pro děti. Pobavilo je, když viděli, jak se již v předškolním věku hrnu na stupínek v kulturním domě a recituji básničky. Dědovi jsem chtěla pomáhat v jeho drogerii, i když jsem téměř neviděla přes pult, a povídala jsem si s chutí se zákazníky. Ve své červené aerovce se mnou prarodič navštívil mnoho hradů a zámků, chodili jsme též pravidelně na koncerty, do galerií a muzeí. Babička i děda byli komunikativní, vtipní, velcí vypravěči a čtenáři. Měli pevné morální zásady, úctu ke slovu, zajímali se o kulturu a rádi dávali dohromady lidi. Čas mého dětství byl tedy plný laskavé prarodičovské péče, jakou bych přála každému z nás, a významně obohatil průběh mého života, moje postoje a vyjadřovací schopnosti.
Poznal jsem vás jako etičku, která mne učila na Univerzitě J. A. Komenského . Během svého působení na této vysoké škole jste vedla řadu bakalářských a diplomových prací na etické téma. Můžete nám o tom něco říci?
Kromě studentů oboru sociální a masová komunikace, zajímajících se především o umělecká témata z oblasti filosofie, literatury i filmu, jsem zaznamenala velký zájem studujících speciální pedagogiky o závažná etická témata. Jmenujme kupříkladu téma „Smrt jako velký životní úkol“. Obvykle si jej zvolil studující, kterému umíral někdo z rodičů, sourozenců nebo v jednom případě malý synovec. Vzala jsem přitom několik svých diplomantů do hospicu Štrasburk, kde pobývala těžce nemocná sestra Hana z naší církve a se studenty velmi ráda kvalifikovaně a lidsky promluvila.
Co je podle vás zásadní směrovkou v oblasti mezilidských vztahů a hledání hodnot?
Touto zásadní směrovkou je samozřejmě Desatero. V dnešní „postmoderní době“ se řada lidí, především těch mladších, staví k Desateru velmi skepticky a spojují ho pouze s křesťanskou vírou, aniž by si uvědomovali jeho přesah. Následující dvě ukázky ze seminárních prací studentů UJAK mohou upřesnit představu, jak mladší generace chápe výklad Desatera a co je schopna za jeho tezemi vidět. V prvním případě svůj postoj vyjadřuje studentka denního studia. Ve své seminární práci z etiky na katedře SMK, která analyzuje Desatero, autorka uvádí: Díky své seminární práci jsem se poprvé zamyslela nad tím, zda lidé v dnešní době dodržují Desatero přikázání. Je to velmi individuální, ale přesto i ateisti dodržují většinu těchto zásad. Každopádně vím, že jsem ráda za to, že nějaký takovýto etický kodex zde je. Já osobně se asi nikdy neztotožním s prvními dvěma přikázáními, ale je to dané pouze tím, že jsem naprostý ateista. Nikdy jsem ani k víře nebyla vedena. Není to tím, že by mi to zakazovali, ale neměla jsem tu potřebu. Naprosto věřím v sebe, ve svou rodinu, ve schopnosti, a když je mi špatně, nebo něco nevychází podle mých plánů a představ, modlitbou to určitě neřeším. Přesto naprosto respektuji lidi, kteří věřící jsou, stejně jako věřím, že oni respektují nás, ateisty.
Jak známo, žádoucí je, aby si student zpracovával téma, které v něm vyvolává otazníky a kde má pocit, že potřebuje věci analyzovat a chápat souvislosti. Obvykle se ukazuje, že člověk má ve své osobní historii nějaké břemeno, které si potřebuje reflektovat. Tato skutečnost platí i pro druhou citovanou studentku, zralejší osobnost z kombinovaného studia. Z citovaných pasáží můžeme vidět, že si rozborem významu jednotlivých přikázání sama pro sebe ujasnila mnoho souvislostí. To ostatně konstatuje i v závěru své seminární práce: Rozhodla jsem se, že sepíšu své zamyšlení nad Desaterem přikázání. Jsem ateista, moji rodiče také, ale možná právě proto je zajímavé zamyslet se nad každým jednotlivým přikázáním a uvědomit si, kolik z nich jsem převzala podvědomě za svůj etický a morální kodex, aniž bych je spojovala přímo s křesťanstvím. Rozhodně nepatřím ke znalcům Písma a mohu vyjádřit pouze svůj laický ateistický výklad Desatera, tak jak ho chápu já.
„Cti otce svého a matku svou, abys byl dlouho živ na zemi, kterou ti dává Hospodin, tvůj Bůh.“ Toto přikázání může být považováno za jedno z nejjednodušších, ale zamysleme se nad ním. V případě, že máme k rodičům dobrý vztah, ctít je není ničím obtížným. Je ovšem velmi časté, že vztah rodičů k dítěti bývá komplikovaný, konfliktní, ale i nenormální. Jak může např. zneužívané nebo týrané dítě cítit úctu k rodičům? Já toto přikázání chápu v přeneseném slova smyslu. Např. můj otec je alkoholik a nemám na část dětství kvůli němu dobré vzpomínky. Ale ač je takový, a ač ho zrovna nemiluji, několikrát ročně ho navštěvuji, volám mu, a když se dostane do nesnází, ať při styku s úřady, nebo do finančních, tak mu pomohu. Nedělám to proto, že bych cítila povinnosti, jen proto, že je to můj otec a díky němu jsem na světě. To rozhodně ne. Ale je to spíše proto, že sám lituje své špatné volby: alkoholismu. A je mi ho líto. Zůstal sám a určitě si to uvědomuje. To musí být pro něj muka. Asi jsem s ním nepřerušila vztahy i kvůli babičce, kterou jsem velmi milovala. Měla bych výčitky i kvůli ní, jako její popření, jelikož to byl její jediný syn a v mých očích jí přinesl pouze zklamání.
Další z mých studentek vyučovala na střední uměleckoprůmyslové škole a inspirovala jsem ji výkladem dané problematiky. Sama sobě i svým studentům chtěla Desatero přiblížit, a tak připravila anketu pro studenty všech ročníků. Dostali za úkol vyjádřit se k otázkám, týkajícím se tohoto zásadního ukazatele hodnot, které jsou základem naší evropské civilizace. Překvapila ji velká účast a upřímný zájem studujících. Změnila se i atmosféra ve škole, studenti tuto pedagožku zdravili na chodbách s úsměvem, s neskrývaným zájmem, a byli k ní velmi milí. Co se stalo? Tato žena středního věku jim totiž dala kompas, ukázala jim směr, jak přemýšlet o hodnotách, o souvislostech, a smyslu naší křesťanské civilizace.
V knize „O čem sní muži aneb Jak to vidí otcové“ jste se jako autoři věnovali dalšímu závažnému etickému problému…
K práci na této knize mne a manžela Václava Strachotu v minulosti přizval psycholog Eduard Bakalář, odborník, věnující se mimo jiné problematice partnerských vztahů a situacím po jejich konci. Zaměřili jsme se na problematiku otců, okrádaných o lásku synů a dcer. Sami jsme se s obdobnými případy setkali v bližší i širší rodině a u přátel. Zažili jsme na vlastní kůži, jaké škody napáchá emoční a osobnostní nezralost, když takoví lidé chtějí zvítězit nad svým pocitem méněcennosti tím, že se chovají manipulativně, agresivně, škodolibě provokují a kazí základní ovzduší v rodině. Kdybychom my oba některé situace neznali z vlastních zážitků a zkušeností, nedokázali bychom asi reálné otcovské příběhy přesvědčivě literárně zpracovat – a také bychom si možná netroufli. E. Bakalář se pohyboval v odborné oblasti, my zase v té literární. Takže jsme se mohli vhodně doplnit a byl to inspirativní a rozhodně tvůrčí í dialog.
Za rozhovor děkuje Ondřej Syrový
Foto: CČSH
Český zápas č. 37 13. 06. 2026
