Naše stážistka popsala kostely CČSH, které byly dříve synagogami z historického a architektonického hlediska a zařadila je do databáze Indexu židovského umění Bezalela Narkisse Centra židovského umění Hebrejské univerzity v Jeruzalémě. Adaptace synagog na křesťanské kostely v rozsahu jako u CČSH je poměrně vzácný jev v rámci kontinentální Evropy.
V jarních měsících roku 2026 jsem v rámci svého doktorského studia na Husitské teologické fakultě měla možnost vykonat stáž na naprosto jedinečném pracovišti, Centru židovského umění (Center for Jewish Art) na Hebrejské univerzitě v Jeruzalémě. Tento odborný ústav spadající pod Fakultu humanitních věd Hebrejské univerzity má jednu hlavní misi: zkoumat a následně zdokumentovat veškeré židovské kulturní a umělecké dědictví, jež přetrvalo do dnešních dnů. Jeho pracovníci se proto zaměřují na zaznamenání a následný popis různorodého židovského umění, do kterého patří nejen knihy a manuskripty, liturgické předměty (svatostánky, obaly na Tóru, věčná světla, tality, menory, mezuzy apod.) nebo památky dochované z antiky (mozaiky, mince nebo náhrobky), umělecká díla (obrazy, sochy, vitráže), ale právě také větší materiální památky, kam patří synagogy, památníky holokaustu nebo hřbitovy.
Veškeré tyto předměty jsou zaneseny do rozsáhlého online archivu Index židovského umění Bezalela Narkisse (The Bezalel Narkiss Index of Jewish Art and Material Culture). Ten byl založen a následně také pojmenován po zakladateli Centra židovského umění, významném izraelském historikovi Bezalelu Narkissovi. Tento obrovský korpus dat čítá více než 56 tisíc záznamů a 600 000 fotografií. Jedná se proto o nejucelenější přehled židovského umění na světě.
Vzhledem k tématu mého doktorského výzkumu zaměřeného na kostely CČSH, které byly dříve synagogami, byl můj úkol v rámci stáže jasný. Na základě odborného vedení ředitele ústavu, Dr. Vladimira Levina, jsem měla za úkol popsat několik kostelů CČSH z historického a architektonického hlediska. Tyto popisy byly následně přidány do databáze Indexu židovského umění.
Významným pomocníkem pro to zjistit, jak vypadala přestavba synagogy na kostel, pro mě byly dokumenty z Ústředního archivu CČSH. Nejvíce mi pomohly zprávy o technickém stavu budov před a po rekonstrukci, záznamy architektů, kteří konkrétní sbory přestavovali, ale také komunikace mezi ústředím církve a jednotlivými duchovními v rámci obvodů. Každá výměna názorů byla důležitým vodítkem, co konkrétně bylo na budově změněno, aby mohla sloužit jako kostel.
Pokud se na přeměnu synagogy v kostel podíváme z pohledu židovské tradice, narazíme na zajímavý paradox. Halacha, tedy židovské právo, totiž na prodej synagogy a její přeměnu na křesťanské místo bohoslužby nahlíží nejednoznačně. Základní texty v Mišně a Talmudu o prodeji synagogy sice hovoří, ale nikde se přímo neuvádí příklad přeměny synagogy na kostel (Mišna, Megila 3:1; Talmud Bavli, Megila 26a - 28b). V rámci židovské tradice tak existovalo množství výkladů, které prodej synagogy do křesťanských rukou nebo její přeměnu na kostel povolovaly a jiné ji naopak zakazovaly.
Synagoga navíc pro židovskou komunitu symbolizuje trochu něco jiného, než kostel pro křesťany. V minulosti a do velké míry i v současnosti je totiž synagoga kromě domu modlitby také místo setkávání komunity, které plní mnoho dalších funkcí. Velmi často byla proto synagoga spojena se školou, obecní pekárnou, jídelnou a dalšími místy důležitými pro komunitu a její život (Elbogen 1993; Levine 2000). Synagoga je tak pro komunitu v podstatě zrcadlem a její výzdoba nebo vybavení může prozradit mnohé o myšlení, hodnotách, ale především velikosti dané komunity (Krinsky 1985).
Jedna z věcí, kterou jsem v rámci své stáže na Centru židovského umění dělala, byl proto přepis konkrétních nápisů na zdech synagogy v Humpolci, které pocházejí z poloviny 18. století. Budoucímu výzkumníkovi, který se bude zabývat významem nápisů v synagogách nebo historií komunity v Humpolci mohou nápisy pomoci zařadit komunitu do myšlenkového směru nebo širšího kontextu středoevropského judaismu.
Synagoga a kostel se však liší také v další důležité věci, a to ve svatosti prostoru. Samotná posvátnost synagogy je totiž dána spíše sekundárně. Synagoga sice může být posvátná sama o sobě, jako je tomu u kostela, ale její svatost je dána do velké míry především přítomností svitků Tóry a jejím účelem, tedy místu modlitby a četby Písma, které prostor následně posvěcují (Elbogen 1993; Levine 2000).
Když se však vrátíme k architektonické přestavbě posvátného prostoru synagogy na kostely CČSH, u několika příkladů, které jsem zkoumala více dopodrobna, je možné zaznamenat určitý repetitivní způsob rekonstrukce. Ve většině kostelů došlo k odebrání desek Desatera ze štítu budovy včetně Davidových hvězd umístěných na střeše nebo jako v případě Humpolce na otvorech odvětrávání. Do stavby jako takové nebylo příliš zasahováno. Byla upravena okna nebo vstup, učiněny přístavby k hlavnímu sálu (Humpolec), na střeše postavena zvonice (Plaňany), ale vizuální podoba budovy samotné se do velké míry nezměnila. Tato skutečnost byla dána i faktem, že většina dotčených synagog byla postavena v 19. nebo na začátku 20. století a svým vzhledem synagogy dost často připomínaly křesťanské sakrální budovy.
I když byl exteriér synagog dost podobný kostelům, interiér těchto sakrálních prostorů se od křesťanských do velké míry lišil. Největší proměna prostoru tak byla uskutečněna v rámci interiéru. U všech synagog, které jsem zkoumala, došlo k vybourání nebo zazdění svatostánku, který většinou připomínal dva sloupy jeruzalémského Chrámu, mezi kterými byla zakomponována dřevěná nebo zděná schrána na Tóru, kterou zakrýval ozdobný závěs (parochet). Na místo původního svatostánku byl často umístěn kříž nebo umělecké dílo připomínající husitskou dobu. Bima (vyvýšené místo určené pro čtení z Tóry) a amud (kantorský pult), které byly v těchto synagogách často sloučeny do jediné konstrukce situované přímo před svatostánkem, byly v rámci rekonstrukce odstraněny a uvolněný prostor posloužil k vytvoření vyvýšeného stupínku pro oltářní stůl. Téměř u všech synagog byla ženská galerie nacházející se ve velké většině nad hlavním vchodem, nebo jako tomu bylo v případě Třeště na boku hlavního sálu, přestavěna na chór pro varhany, zimní modlitebnu nebo jiné administrativní prostory nového kostela. Pokud se v synagoze nacházela nějaká výzdoba nebo ozdobná malba, byla překryta výmalbou.
Přestavba interiéru synagog se sice může zdát jako razantní, ale to vůbec neznamená, že z prostoru zmizel odkaz na židovskou minulost. Ba naopak. Ve velké části kostelů CČSH, které byly dříve synagogami, jsou umístěné panely připomínající historii židovské komunity v daném městě nebo vesnici, jmenné seznamy lidí zabitých v koncentračních táborech nebo důsledkem nacistického teroru za druhé světové války nebo dokonce přímo v hlavním sále nalezneme židovské symboly jako menoru nebo Davidovy hvězdy (Třebíč, Humpolec).
V rámci kontinentální Evropy přitom představuje adaptace synagog na křesťanské kostely v takovém měřítku jako u CČSH poměrně vzácný jev. Jak upozorňuje Dr. Levin, na rozdíl od Velké Británie či USA se v Evropě z bývalých synagog staly kostely jen výjimečně. Pokud k tomu došlo, šlo většinou o protestantské církve, které židovskou minulost svých budov vnímají jako hodnotnou.
Převzetí synagog ze strany CČSH navíc dle Dr. Levina nebylo gestem vítězství či snahy vymazat židovskou paměť, jak tomu bývalo při zabírání sakrálních staveb katolickou církví ve středověku, ale naopak byl celý proces proveden s respektem k původním vlastníkům i funkci budovy. V případě CČSH se dle Levina tedy jedná o jev příbuzný spíše protestantským církvím v Evropě či baptistickým sborům v USA, které bývalé synagogy rovněž přebíraly a dodnes vnímají jejich židovskou minulost jako hodnotnou součást své vlastní identity.
Z pohledu Centra židovského umění je zásadní, aby tyto architektonicky a historicky cenné stavby zůstaly zachovány jako součást lokálního dědictví. Dr. Levin je toho názoru, že klíčem pro budoucnost je i nadále chovat respekt k minulosti a užívat tyto prostory citlivě, tedy bez zbytečných neuvážených zásahů či nešetrných přestaveb, které by usmrtily jejich původního ducha.
Materiální připomínky židovské minulosti a péče o budovy ale nejsou kompletním obrazem vzpomínání na židovskou minulost místa. Mnohem důležitější je skutečnost, že duchovní a členové komunit těchto sborů na židovské věřící, kteří prostor liturgicky užívali před křesťanským sborem, vzpomínají i v rámci bohoslužeb, speciálních pietních akcí k uctění památky holokaustu, nocí kostelů nebo jiných kulturních událostí, jež židovskou historii míst aktivně připomínají. Identita místa je tak neustále připomínána a oživována a může sloužit jako jedinečný příklad toho, jak by měl v praxi vypadat respektující a důstojný mezináboženský dialog.
Viktorie Pošvářová
Foto CČSH Hořice-Velký Vřešťov: Rekonstrukce interiéru v bývalé synagoze v Hořicích
Zdroje:
ELBOGEN, Ismar. Jewish Liturgy: A Comprehensive History. Philadelphia: The Jewish Publication Society, 1993.
KRINSKY, Carol Herselle. Synagogues of Europe: Architecture, History, Meaning. Cambridge, Mass. – London: The MIT Press, 1985.
LEVINE, Lee I. The Ancient Synagogue: The First Thousand Years. New Haven – London: Yale University Press, 2000.
