Je zajímavé podívat se zpět, co zajímalo naše předky, o čem tehdejší média psala. Začetli jsme se do našich novin a několik zajímavostí vybrali.
Jeden z článků se zamýšlí nad Poláky o jejich vztahu k Mistru Janu Husovi. Autor si všímá skutečnosti, že Mistr Jan Hus obdivoval vítězství Poláků v bitvě u Grundwaldu nad německými rytíři 15. července 1410. Hus psal králi polskému s nadšením: „Vašeho veličenstva poslanec (… ) velkou v srdci mém radost způsobil, kterouž ani pero vypsati, ani jazyk můj není s to vyjádřiti, jak by slušelo.“ Článek popisuje, jak o pět let později byl Husův věrný žák, polský duchovní Pavel Vlodkovič, se kterým se Jan Hus znal ještě z Prahy přítomný na kostnickém koncilu. Když téměř všichni na Husa křičeli: „Jsi kacíř, odvolej!“, polský doktor bohosloví hleděl soucitně v oči mučedníka. Dnešní Poláci Husa neznají, píše autor článku a uvádí, že Němci vsévali nenávist mezi nás a Poláky, časem se jim podařilo zkalit vodu. „Ta doba minula, vše trpké budiž zapomenuto. Poznejte Husa, jako znal Pavel Vlodkovič, čtěte Palackého, kterýž vašeho Kozseluzska takřka zbožňoval.“
Článek z 15. září roku 1926 má titulek „Naši klerikálové a Jirásek“ a píše o tom, že sice stará láska nerezaví, ale rovněž tak nerezaví nenávist. Dává ironicky příklad v tom, že na Jiráska nebylo z některých míst zapomenuto. Autor uvádí, jak se v časopise Školská hlídka v roce 1915 psalo: „Děti se nesměji dozvěděti, že husitské války byly pro zemi a národ největší pohromou… Před očima českého dítěte musí státi husitismus ozářený gloriolou a husitské války jako nejslavnější doba. Dějepisné články Jiráskovy nemají jiný smysl, než vychovat z dětí husity. Jeho články jsou údery do tváře historické pravdě a neváháme říci: Tohle je hanba! Každý snad uzná, že je třeba rychlé nápravy.“
Článek popisuje, co se za nějakou dobu dále dělo: „A skutečně – záhy mohli klerikálové konstatovati, že náprava se děje. Ne bez příčiny podškrtávali titul Aloise Jiráska. Jejich udavačství našlo sluchu na místech kompetentních a odtud byla nařízena přísná revize školních učebnic a jiných školních pomůcek…. Revize školních rakouských úřadů co do rozsahu nemá obdoby. Nejde jen škody školní, ale utrpěli i nakladatelé. Jen firmě J. Otto v Brně bylo vyloučeno z používání celkem 41 různých knih. České školy byly bez učebnic, ba i bez základních knih školských, bez čítanek a slabikářů.“
O týden později 22. září 1926 se dočteme o vyloučení německého teologa a spisovatele Josepha Wittiga z katolické církve. Český zápas k tomu cituje jeho prohlášení: „Nutí mne láska k prostému lidu mé vlasti ke sdělení, že jsem byl z církve vyloučen, poněvadž jsem před Bohem a před svým svědomím ani své knihy nemohl veřejně odvolati, ani to přísahou potvrdit. Psal jsem své knihy pro lid, protože mi bylo líto jeho náboženské a církevní bídy… Církevní úřady nemohly mi dosud dokázat ani jediné bludné místo, nýbrž jen šmahem všecko odsuzovaly.“
Český zápas dodává: „Zaslepená důslednost Říma, který odpuzuje nenávistně od sebe všecky myslící duchy, je opravdu jedinečná!“
Vysvětlivka redakce:
Joseph Wittig se svými teologickými a literárními texty se dostal do ostrého střetu s církevní hierarchií. V roce 1922 vydal článek Die Erlösten (Vykoupení), v němž otevřeně kritizoval některá církevní dogmata a přístup církve ke hříchu a pokání. V roce 1925 publikoval knihu Leben Jesu in Palästina, Schlesien und anderswo (Život Ježíše v Palestině, Slezsku a jinde). Toto dílo představovalo historickou a značně netradiční rekonstrukci Ježíšova života, což vedlo k tomu, že ji Vatikán zařadil na Index zakázaných knih. Hlavní podstatou obsahu knihy je přenesení evangelijního příběhu z historické Palestiny do přítomnosti a do známého, lokálního prostředí – konkrétně do autorova rodného Kladska a Slezska. Nepopisuje Ježíše jako vzdálenou historickou postavu z věrouky, ale ukazuje, že Ježíš se rodí, žije a mluví všude tam, kde ho lidé přijmou. Naznačuje, že poselství evangelia je nadčasové a Slezsko (či jakékoliv jiné místo na světě, ono „jinde“) má k Bohu stejně blízko jako Svatá země.
Po nuceném odchodu z univerzity působil jako soukromý učenec a spisovatel ve své rodné vsi Neusorge ve Slezsku. Izolace od církve nebyla trvalá. V roce 1946 došlo k oficiálnímu narovnání vztahů a Joseph Wittig byl přijat zpět do plného společenství katolické církve. Zemřel o tři roky později, v roce 1949.
Redakce
