(ČZ 39/2026) Když Ježíš přišel do chrámu a učil, přistoupili k němu velekněží a starší lidu a řekli: „Jakou mocí to činíš? A kdo ti tu moc dal?“
Ježíš jim odpověděl: „Já vám také položím otázku; jestliže ji zodpovíte, i já vám povím, jakou mocí to činím. Odkud měl Jan pověření křtít? Z nebe, či od lidí?“ Oni se mezi sebou dohadovali: „Řekneme-li »z nebe«, namítne nám: »Proč jste mu tedy neuvěřili?« Řekneme-li však »z lidí«, máme obavy ze zástupu; vždyť všichni mají Jana za proroka.“ Odpověděli tedy Ježíšovi: „Nevíme.“ Tu jim řekl i on: „Ani já vám nepovím, jakou mocí to činím. Co myslíte? Jeden člověk měl dva syny. Přišel a řekl prvnímu: »Synu, jdi dnes pracovat na vinici!« On odpověděl: »Nechce se mi.« Ale potom toho litoval a šel. Otec přišel k druhému a řekl mu totéž. Ten odpověděl: »Ano, pane.« Ale nešel. Kdo z těch dvou splnil vůli svého otce?“ Odpověděli: „Ten první!“ Ježíš jim řekl: „Amen, pravím vám, že celníci a nevěstky předcházejí vás do Božího království. Přišel k vám Jan po cestě spravedlnosti, a vy jste mu neuvěřili. Ale celníci a nevěstky mu uvěřili. Vy jste to viděli, ale ani potom jste toho nelitovali a neuvěřili mu.“
Máme štěstí, že žijeme v době a zemi, kde každý může svobodně vyjádřit svůj názor. V poslední době si ale čím dál více lidí stěžuje, že se svými známými, dokonce i blízkými přáteli riskuje konflikt, když řekne něco, co se druhé straně nelíbí.
I v Ježíšově době panovala docela velká svoboda v tom, co člověk může říci. To proto, že nikdo neměl v zemi navrch. Každý mohl hlásat, co chtěl, pokud se tím nedotkl Římanů. Najednou přichází Ježíš a udělá ještě horší věc, než že by kritizoval všeobecný úpadek a tyranii vrchnosti. Promluví proti vlastním lidem. A ještě poukáže na konkrétní věc, co je v životě přítomných naslouchajících špatně. Vyčistí chrám od prodavačů i kupujících a jasně vyjádří, že taková bohoslužba se stala příliš snadnou, že se víra dává každému na stříbrném podnose až pod nos. Už nestojí námahu, už nebolí. Říká: ne svět je špatný – vy jste ti špatní.
Namítneme, že každý může bohoslužbu prožívat jinak. Tak se na to jistě dívali velekněží a starší lidu. A teprve v tu chvíli je napadlo se zeptat: „Jakou mocí to činíš?“
Doteď se nikdo nikoho na pravomoci neptal. „Kdo jsi, abys soudil? Kdo jsi, abys kritizoval?“ Zaráží, že se takto ptají zrovna kněží a starší. Ti přece mají poznat, jakou mocí jedná. Pokud by bylo všechno, jak má být, tak jsou to právě oni, kteří mají moc. Moc z Božího slova, moc od Boha. Mluvit z Boží moci vždy znamenalo, že si také uděláte nějaké nepřátele, snad proto se naslouchajícím nechce ujmout moci slova, kterou jim Bůh dal. Dovedou tedy jen praštit přes prsty toho, kdo v moci promluví.
My mlčíme, když o něco jde – ať mlčí také všichni ostatní. Moc ale znamená odpovědnost. Kdo dostane od Boha moc, zvláště moc slova Božího, ten ji musí používat jako zodpovědnost za hřivnu jemu svěřenou.
Pane, dotýkáš se nás svou přítomností v tomto světě, ukazuješ nám krásu svého stvoření i hloubku svého jednání. Dej, ať ztratíme jen málo z toho, co jsi nám dal do opatrování, a umíme používat tvé dary k žehnání životu a rozhojňování tvé slávy.
Autor: Petra Tamchynová
Český zápas č. 39/2026 z 27. 9. 2026
Obrázek: Georg Pencz (cca 1500–1550): Podobenství o otci a jeho dvou synech na vinici (1534–1535), sbírky The Metropolitan Museum of Art, New York. „Public Domain“ CC0. christian.art
