V tomto roce si v říjnu připomínáme jeho nedožité 90. narozeniny Václava Havla (5. 10. 1936 – 18. 12. 2011) a jeho pozoruhodný životní příběh je propojen s našimi novodobými dějinami a s přechodem od totalitního komunistického režimu k demokratickému a svobodnějšímu uspořádání v 90. letech 20. století.
Procházel životním údobím disidenta a člověka na okraji tehdejší společnosti, který byl vystaven sledování státní bezpečností, represím a snaze vylíčit ho ve zcela negativním obraze. Neočekávaným dějinným obratem se však stal prezidentem našeho státu a tím, kdo získal četná ocenění a světové uznání. Sám se o tom v rozhovoru s Karlem Hvížďalou vyslovil takto: „Můj veskrze nepravděpodobný příběh byl vlastně ohromným darem. Kolik zajímavých lidí od politiků tvořících dějiny přes nejslavnější hollywoodské hvězdy až po kosmonauty jsem mohl zblízka poznat, do kolika světodějných událostí jsem mohl nahlédnout, případně je i přímo ovlivnit, jak to všechno bylo v podstatě nezasloužené“ (Prosím stručně, 2006, s. 236).
O jeho víře a náboženském životě, který však nebyl výrazně církevního rázu, existují publikace a statě od Milana Balabána (2009) nebo od Martina C. Putny (2009). Václav Havel byl od počátku především představitelem aktivní občanské politiky, která vychází z morálního řádu a tento „mravní řád je metafyzicky zakotven v nekonečnu a věčnosti“ (Prosím stručně, s. 228). Jeho přesvědčením, které se dějinně naplnilo, bylo, že „čin ryze mravní, který nemá naději na okamžitý a viditelný politický efekt, se může časem zvolna a nepřímo politicky zhodnocovat“ (Dálkový výslech, 1990, s. 103).
Katolický teolog Josef Zvěřina charakterizoval totalitní moc a režim tak, že se projevuje jako nemoc společnosti trojím způsobem. A těmito nemocemi a chorobami jsou lež, násilí a nenávist. Podle něho spolu tvoří nerozlučnou trojici. Jedna potřebuje druhou. „Polopravda nenávidí, protože má strach, a protože má strach, pomáhá si násilím. Násilí je zase moc, která slouží a živí se nenávistí a zase se opravňuje lží“ (Nežít v nenávisti, Charta 77, s. 77). Proti této trojí chorobě, projevující se ve společnosti ovládané totalitním režimem, vystupoval a jí čelil právě Václav Havel. Proti lži se lze vymezit především tím, že člověk má „žít v pravdě“. Proti násilí stavěl Havel „moc bezmocných“ a proti ideologii nenávisti zdůrazňoval toleranci a respekt k člověku. Vyjádřil to jasně ve svém proslulém pojednání „Moc bezmocných“ (1978) i v hesle listopadové revoluce „Pravda a láska vítězí nad lží a nenávistí“.
Před rokem 1989 komunistická politická propaganda ve sdělovacích prostředcích šířila lži a polopravdy a vyžadovala od občanů přijetí na ní založených principů a jedině uznávaných a připouštěných názorů. Lež je založena na předstírání. Předstírá skutečné hodnoty, od kterých je však zcela vzdálena. Václav Havel tehdy psal: „Člověk nemusí všem těmto mystifikacím věřit. Musí se však chovat tak, jako by jim věřil, anebo je musí alespoň mlčky tolerovat, anebo musí alespoň dobře vycházet s těmi, kteří jimi operují… Nemusí přijmout lež. Stačí, že přijal život s ní a v ní“ (Moc bezmocných, s. 63). Když člověk poruší „pravidla hry“, znovu nalezne svou potlačenou identitu a důstojnost; naplní svou svobodu. Jeho vzpoura bude pokusem o život v pravdě“ (s. 72). Havel nebyl stoupencem násilné revoluce, jak to prokázal i v listopadu roku 1989, kdy došlo k vyjádřenému odporu společnosti a pádu totalitního komunistického režimu. „Nenávist nikdy nebyla ani mým programem, ani východiskem mého konání“ (Dopisy Olze, 1992, s. 64). Místo nenávisti Václav Havel upřednostňoval a prosazoval snášenlivost, respektování druhých a lásku k člověku. Můžeme zde spatřovat návaznost na humanistickou tradici české demokratické politiky od dob Františka Palackého a zvláště Tomáše G. Masaryka.
V rámci letošního výročí nedožitých 90. narozenin Václava Havla si můžeme také položit otázky, jak je to dnes s těmi nemocemi společnosti, kterými jsou lež, násilí a nenávist, o jejichž uzdravení a překonání se nasazoval a usiloval. Žijeme sice v demokratickém uspořádání a v relativně svobodných podmínkách, znovu je však patrná politická polarizace světa a střetávání různých politických zájmů a vlivů. Stále musíme vnímat nebezpečí nejrůznějších lží a polopravd, obezřetně rozpoznávat rizika v tom, kdo staví své politické úmysly a jednání na hrubé moci, násilí a ničení lidských životů. Současně se máme vyvarovat nenávisti vůči druhým ve společnosti, v níž se znepokojivě stupňuje názorové napětí, a o to více to platí pro nás křesťany. Osobnost Václava Havla – jeho občanská aktivita i vykonávání funkce prezidenta českého státu nám dává zcela zřetelně poznávat nepostradatelnost morálního východiska politiky v každé době.
Tomáš Butta
Foto: autor
