Rozhovor s vyšehradskou farářkou Marikou Zvardoň ukazuje, jak může ekumena vyrůstat z každodenních vztahů, tvořivosti a otevřeného prostoru pro lidi různého přesvědčení.
Vyšehradská farnost je příkladem místa, kde se duchovní život přirozeně propojuje s komunitou, kulturou i osobními příběhy.
Ekumenická spolupráce se často rodí z drobných gest, která vytvářejí důvěru. Marika popisuje, že skutečná síla začíná uvnitř vlastní obce. Teprve když farnost žije zdravě a otevřeně, může se přirozeně otevírat i směrem ven. Vyšehradská obec tak postupně vyrostla v živé společenství, které přitahuje nejen členy Církve československé husitské, ale i lidi hledající, sousedy, přátele a sympatizanty z různých tradic.
Srdcem farnosti je komunitní centrum, kde lidé po bohoslužbách zůstávají, sdílejí své radosti i starosti a vytvářejí prostor, který je pro mnohé velmi důležitý a pro někoho vstupní brána k liturgii. Starší členové zde nacházejí společenský kontakt, mladší bezpečné místo pro rozhovor a hledající možnost dotknout se duchovních hodnot bez tlaku či očekávání. Marika zdůrazňuje, že každý člověk má nějaký dar – a úkolem farnosti je pomoci mu jej probudit. Ať už jde o hudbu, výtvarné umění, literaturu nebo prosté lidské naslouchání.
Farnost nabízí širokou škálu aktivit: pravidelné studium Bible, literární salon, setkání po bohoslužbách, hudební skupinu, sousedské slavnosti i spontánní akce, které vznikají z iniciativy členů. Literární salon je místem, kde se lidé scházejí nad jednou knihou, zapálí svíčku, pustí jemnou hudbu a sdílejí své pohledy. Hudební skupina, která vznikla postupně a se stala pevnou partou lidí, kteří se scházejí nejen kvůli zpěvu, ale i kvůli přátelství. Repertoár spojuje české, anglické i židovské písně a hudba se stává mostem mezi generacemi i tradicemi.
Ekumena se zde děje přirozeně – nikoli jako projekt, ale jako způsob bytí. Ve farnosti se setkávají katolíci, evangelíci, pravoslavní, ateisté i hledající. Marika říká, že není důležité, zda je člověk „zapsaný“ v církvi. Důležité je, že přichází a že může být přijat. Tento přístup se osvědčuje i při svatbách: farářka připravuje a evangelizuje nejen členy CČSH, ale i lidi, kteří touží přijmout svátost manželskou s požehnáním a teologickou přípravou a nejsou z církve. Požadavek, aby byl alespoň jeden z nich pokřtěný je podle Mariky někdy složitý, protože někdo může být člověk pokřtěný jako novorozeně a být celý život silný ateista. “Mohou za vámi ale přicházet lidé věřící, kteří se však zdráhají být v nějaké církvi jako instituci a nikdo jim to nemůže mít za zlé. Naopak je to úžasná příležitost jak s těmito lidmi navázat vztah, věnovat se jim a být jim průvodcem ve světě víry.”
„Každý odchází nějak dotčený,“ dodává sestra farářka Marika. “Nestalo se mi, že by někdo nebyl při rozhovoru zasažen Božím Slovem.” A právě to je ekumena, v té nejčistší podobě – setkání, které otevírá cestu.
Jedním z nejsilnějších momentů rozhovoru je popis bohoslužby v lese. Skupina lidí – věřící i nevěřící – se sešla na louce, zpívala, sdílela a přijímala. Bez zdí, bez formalit, bez bariér. Jen člověk, příroda a Bůh. Je to připomínka, že evangelium není uzavřené v kostele, ale je živé tam, kde se lidé setkávají.
Vyšehradská farnost tak ukazuje, že ekumena může být o tom, jak se lidé setkávají, naslouchají si a sdílejí své dary. Když se církev otevře, může být místem, kde se rodí nové vztahy, nové příběhy a nová naděje.
Autor článku: Thomas Brian Wolf
Rozhovor a zdroj fotek: Marika Zvardoň, farářka NO CČSH Praha-Vyšehrad
