(ČZ 36/2026) „Odpusť nám naše viny – jako(ž) i my odpouštíme našim viníkům.“ Otázka odpouštění je klíčová pro křesťanskou víru. V evangeliu Kristově je to naprosto zřetelný zásadní bod – nelze se mu vyhnout.
Je to o odpuštění lidském a o odpuštění Božím. V římskokatolické logice odpouštíme, aby také nám bylo Bohem odpuštěno, v té protestantské odpouštíme, protože nám bylo Bohem odpuštěno.
Ten, kdo má pocit, že všechno dělá skvěle a bezchybně – toho těžko křesťanská víra oslovuje. Ten, kdo má dojem, že svůj život zpackal, že ublížil druhým i sobě, snáz hledá protějšek v Bohu, který je strážcem spravedlnosti i dárcem smysluplnosti. Bolest potřebuje být vyslyšena – i bolest vlastního vědomí viny.
Odpustit někomu není lehké a často to nějak podmiňujeme, abychom odpouštět nemuseli. Velmi klasicky, když klademe podmínku: Kdyby se nám alespoň omluvil nebo kdyby se omluvil, ale fakt upřímně, kdyby se nejen omluvil, ale také přijal zodpovědnost, i tu finanční a praktickou za to, co způsobil…
Někdo je hrdý na to, že neodpouští, někoho zas mrzí, že nedokáže odpustit. Jsou křesťané, kteří léta nechodí k večeři Páně, v liturgii jsou texty, které to podporují. A přitom je to hostina, která má být nejen pro svaté, ale i pro hříšníky, hostina milosrdenství.
Jako křesťané povzbuzujeme k odpuštění – ale nemáme právo někoho moralizovat, že nedokázal plně odpustit, lidé zažívají opravdu hrozné věci. Doznání viny bývají často velmi vágní, obecné. Lidem se nechce jít do detailu, jsou schopni vyjádřit lítost nad svými skutky či slovy, ale pravděpodobně kdybychom šli do konkrétních situací, začali by se hájit – měli vlastně dobrý důvod – vlastně za to mohou ostatní.
I doznání viny není jen tak, i to je umění a věda. Mnozí křesťané pravidelně poslouchají texty o odpuštění a modlí se „Odpusť nám naše viny, jako(ž) i my odpouštíme našim viníkům“, a pak vyjdou z kostela a najedou na nenávistnou notu proti komunistům, proti lidem, kteří volí toho či onoho… a předhazují jim činy, které udělal někdo jiný. Stejně jako když se předhazovalo Židům, že „zavraždili našeho Pána Ježíše Krista“, nebo římským katolíkům, že upálili Mistra Jana Husa, nebo křesťanům, jak násilně obraceli na víru „pohanské“ národy. Lidem, kteří nechtějí odpustit, Ježíš říká dost jasně: nechápete, že jste také hříšníci? Nechápete, že si také nezasloužíte Boží království, že do něj můžete vstoupit jen Boží milostí?
Naše společnost by byla mnohem zdravější, kdyby lidé na sobě pracovali – uvědomovali si, že jejich „dokonalost“ není jen jejich zásluha, ale štěstí v tom, jakou měli výchovu, kdo je ovlivnil v jejich životě, jaké mají geny… a brali to jako dar i úkol a ne jako klacek na ty „špatné“.
V Božích očích jsme milované chybující lidské bytosti – chybující, a přeci milované.
Boží jednání a postoje měly být vždy nejen naším útěkem z reality, ale vzorem, příkladem, jak to my máme dělat také.
Smysl odpuštění není jen v ulevení těm provinilým, smysl odpuštění není jen ve splnění nějaké povinnosti vůči Bohu, odpuštění je vysvobození naší závislosti na těch, kdo se proti nám provinili… věčná zloba a touha, že se nám konečně pořádně omluví a s úroky splatí svůj dluh, je stejně jako vina těžkou zátěží, koulí na noze.
Jsou dluhy, které nebudou splaceny, Američané nevrátí odcizenou zemi Indiánům… Můžeme se celý život užírat, celý život si zkazit – anebo jít dál a říci si: „Vem to láska Páně“.
Je to pastýřské doporučení pro nás rozzlobené, zklamané – někdy až zapšklé či naopak fanaticky nenávistné. Není to rozkaz, je to lék.
Bože,
odpusť, že tak málo odpouštíme.
Asi nás vše tak bolí, asi nedokážeme být nad věcí.
Někdy nám pomůže vlastní průšvih k pochopení druhých.
Někdy jsme tak zaslepení, že ani to nepomůže.
Milostivý Pane, osvobozuj nás.
Amen.
Autor: Tomáš Novák
Český zápas č. 37/2026 z 13. 9. 2026
Obrázek: Domenico Fetti (1589–): Podobenství o neodpouštějícím služebníku (mezi lety cca 1619 a cca 1621) Wikimedia Commons - public domain.
