Promluva patriarchy Tomáše Butty na úvod katechetického semináře konaného dne 26. 6. 2023 v Komenského sále Husova sboru v Praze 6 - Dejvicích.
Úkol církve vyučovat a vychovávat vychází z Ježíšových slov: „…učte je, aby zachovávali všechno, co jsem vám přikázal“ (Mt 28,20). Církevní otec Řehoř z Nazianu, žijící ve 4. století po Kristu, vyslovil názor: „Umění všech umění je vzdělávat člověka, tvora ze všech nejvšestrannějšího a nejzáhadnějšího,“ který cituje ve své Didaktice J. A. Komenský. Nahlédneme-li do jednotlivých církví a tradic křesťanství, tak je zřejmé, jaký význam právě vyučování a výchově shodně přičítají a jak důležité místo v nich zaujímají.
Pro pravoslavné křesťany jsou zdrojem výchovy jak Písmo a Tradice, tak také liturgie a příklady svatých. V případě výchovného příkladu svatých hrají významnou roli jejich ikony. Světec bývá na některých ikonách obklopen scénami, které znázorňují klíčové okamžiky jeho života. Pro náboženskou výchovu dětí má podstatný význam liturgie, jíž se účastní i nemluvňata, která na rozdíl od západní církve přijímají svátost eucharistie.
Cíl výchovy v pojetí pravoslaví se shoduje s cílem lidského života jako takového a je vyjadřován výrazem „zbožštění“ (theosis). Člověk je povolaný k tomu, aby se stával „dokonalým v Kristu“ (Ko 1,28). Sjednocení s Ježíšem Kristem, pratypem pravého lidství, vede člověka k završení cíle, pro který byl Bohem stvořen. Toto zbožštění je však darem od Boha, a nikoli něčím, čeho lze dosáhnout pouze svými vlastními silami.
Základní zásady pro křesťanskou výchovu v Církvi římskokatolické v nové době byly stanoveny na II. vatikánském koncilu a nacházejí se v Deklaraci o křesťanské výchově z roku 1965. Zdůvodněním zájmu církve o výchovu je příkaz, který dostala od Krista a kterým je „zvěstovat tajemství spásy všem lidem a všechno obnovit v Kristu“. V deklaraci je vysloveno právo na výchovu všech lidí. Zdůvodnění křesťanské výchovy vyplývá ze svátosti křtu (J 3,5), kdy se pokřtěný stává Božím dítětem, a proto má právo na křesťanskou výchovu. Výchova je zaměřena na zralost lidské osoby (Ef 4,13) a směřuje hlavně k tomu, aby pokřtění byli uváděni do tajemství spásy, stále více si byli vědomi daru víry a byli vedeni k úctě vůči Bohu (J 4,23) a k životu ve spravedlnosti a svatosti (Ef 4,22-24).
Dalším dokumentem, vycházejícím z usnesení II. vatikánského koncilu, je Všeobecné katechetické direktorium z roku 1971. Dokument již reaguje na pluralitu novodobé společnosti a věnuje se v různých souvislostech tématu víry, kterou charakterizuje jako svobodnou odpověď člověka na Boží milost. Katecheze v návaznosti na II. vatikánský koncil je chápána ve spojitosti se službou slova a odkazuje se na konstituci O Božím zjevení (Dei verbum). Úkolem katecheze je Boží slovo vhodně přetlumočit do řeči lidí, na něž se obrací. V tomto dokumentu je patrné sepětí vyučování a křesťanské, respektive římskokatolické věrouky.
Propojení římskokatolické věrouky s vyučováním nalezlo svůj výraz v Katechismu katolické církve z roku 1994. Následovalo Všeobecné direktorium ke katechezi z roku 1997.
Dokumentem z poslední doby je Direktorium pro katechezi, ke kterému papež František v roce 2020 připojil svůj podpis. Katecheze je v Římskokatolické církvi důležitou součástí evangelizačního poslání církve a je tak začleněna do procesu, skrze který církev hlásá a šíří evangelium po celém světě.
V prostředí evangelických církví se vzdělání těší většinou vysoké úctě. Evangelické církve zdůrazňují službu Slova jako kázání a vyučování umožňující zpřístupnění obsahu Bible širokým vrstvám. Do popředí se dostává „učení evangelia“, které je spolu s náležitým vysluhováním svátostí jedním ze znaků pravé církve, jak to vyjadřuje Augsburské vyznání. „Učení čistého evangelia“ znamená jak učení, tak i zvěstování. Nejedná se o moralismus, ale především o tlumočení biblického poselství o Boží milosti a ospravedlnění pouhou vírou. Toto ospravedlnění před Bohem je cílem evangelického vyučování. Tento rys evangelictví s důrazem na verbální projev, vzdělanost a vysokou intelektuální úroveň se stal předností, ale i určitou slabinou, neboť náboženství i výchova mají svoji důležitou emocionální stránku.
Naše Církev československá husitská již ve svých počátcích položila důraz na výchovu a náboženské vyučování. Propojení náboženské víry a pedagogiky představuje svým dílem modernistický kněz a první patriarcha dr. Karel Farský. Nejpropracovanějším výchovným dokumentem se staly Základy řádu duchovní péče, které byly přijaty na II. sněmu v roce 1947. Tento dokument byl ve své době hodnotným programem křesťanské výchovy, jak po stránce teologické, tak i pedagogické. Výchova je pochopena ve spojitosti s posláním Církve československé (husitské) jako úsilí přivést člověka nové doby prožívajícího náboženskou a mravní krizi k Ježíši Kristu a skrze něho k Bohu. Zřejmým akcentem dokumentu je spolupráce teologie a moderní pedagogiky. Jde tak o pojetí navazující na osvícenství a modernismus. Otevřenost novodobé vědě se týká i oblasti vzdělávání a výchovy. Přesto středovým bodem a východiskem každé církevní činnosti, tedy i výchovy či duchovní péče, zůstává osobnost a dílo Ježíše Krista.
Tomáš Butta
Český zápas č. 28/2023 z 9. 7. 2023
Foto: Oldřich Nováček