Možná nějaký "uvozující text" celé sekce o tom jak se texty syndikují z ČZ?
Chléb a hry byly vždy podstatným předmětem zájmu člověka. Věděli to tu už dávní vládcové, kteří díky danému poznání dokázali ovládat i velkou část společnosti, předhazujíce jí něco málo pro žaludek i tro-chu té potěchy pro srdce.
„Lhostejnosti a lhostejným vděčí tyrani za to, že se drží. Ale stojíme zde my, kteří jsme si slíbili, že budeme svou svobodu jak tělesnou, tak duchovní hájit celým svým životem...“
Tato burcující slova pronesl v roce 1942 ze sázavské kazatelny farář Církve československé (husitské) Jaroslav Bendl, který se narodil právě před 110 lety.
„Během více než třiceti let, která uplynula od pádu ,železné opony‘, svou neúprosnou publicistikou zdůrazňuje Alexander Tomský základní smysl individuálního i pospolitého života, konzervatismus zdravého rozumu, jejž opět ohrožují budovatelé staronové utopie společenské a sociální spravedlnosti.
O jednom podzimním odpoledni jsem šel po mostě Legií směrem k Újezdu. Kolem kráčelo jen několik chodců – kdo nemusel, zůstal raději v teple. V duchu jsem si opakoval verše švýcarské autorky Siljy Walterové: „Někdo musí bdít dole u mostu, aby hlásil tvůj příchod, Pane, ty přece přijdeš uprostřed noci. Bdít – to je naše služba, bdít.“
Vrátila se zima. Po zledovatělém sněhu lezu do kopečku k ruinám kostela. Nebe je nízko, padající vločky se sotva proletí povětřím a splynou se zemí. Cesta vločky je krátká. A cesta člověka? Než jsem dolezl k bráně kostela, zdálo se mi, že se mezitím ozvěna mého dechu rozšířila vesmírem na světelné roky daleko.
Skutečný šabat znamená sobotní spočinutí od každodenní rutiny. „Tech-šabat“ znamená den digitálního odpočinku neboli den bez používání technologií s obrazovkami: smartphonů, osobních počítačů, tabletů a televize.
„A byl proměněn před jejich očima; jeho tvář zářila jako slunce a jeho šat byl oslnivě bílý.“
(Matouš 17,2)
Jedno z posledních děl Jana Blahoslava (1523-1571) nese název Vitia concionatorum, to jest Vady kazatelův (1570). V tomto nepříliš rozsáhlém spise vydal počet ze svých odborných znalostí z gramatiky, rétoriky, frazeologie a osobních celoživotních zkušeností se schopnostmi a povahovými rysy nejrůznějších kazatelských typů.
V Knize úmrtí (Nekrologiu) napsal Vavřinec Orlík v roce 1571 tato slova: „Téhož léta 71. v sobotu 24. dne měsíce listopadu …umřel B. Jan Blahoslav v Krumlově, z předních čtyř písař Jednoty, Otec a vozataj lidu Páně v Jednotě, muž veliký a znamenitý, velice pobožný, pracovitý od mladosti, ke všem velice přívětivý, jehož pověst široce mezi jinými národy roznesena vznikla.
Sem tam, jak je třeba, nám Prozřetelnost přivede do života člověka, který si nás něčím neuchopitelným podmaní. Třeba nám tím chce Vyšší režie, jak říkával zvěčnělý Mirek Matouš, ukázat něco skrytého, co jsme dosud nebyli schopni zahlédnout. Mě si začátkem listopadu 2022 poslala do Neveklova, kde od roku 1934 stojí Husův sbor.
Zamyšlení nad tématem tohoto měsíce vyvolává poněkud rozporuplné úvahy. Pro týdeník s náboženskou tematikou je takové téma zajisté klasické, zpracované do detailů v nesčetných homiliích a meditacích inspirovaných sakrálními texty a jejich květnatými interpretacemi.
Klíčem k mému vlastnímu porozumění slova Božího v biblickém svědectví je věta „Stalo se ke mně slovo Hospodinovo“, často vkládaná do úst proroků, říká Eva Vymětalová Hrabáková.
Na pomníku Jana Blahoslava v Přerově od umělce Františka Bílka nás upoutá na první pohled „kniha v rukou“. Touto knihou je Bible – Písmo svaté, které je středem celého pomníku. V tomto gestu předání Knihy knih je shrnut a obsažen celý zásadní a nadčasový odkaz Jednoty bratrské pro náš národ.
Církev československá od svého vzniku v roce 1920 pojmenovávala často své chrámy, sbory a modlitebny po velkých osobnostech české reformace. Předně to byl Jan Hus, jehož jméno dostal jako první chrám Mistra Jana Husa v Uherském Brodě otevřený už v prosinci 1920.
Bůh svým slovem, jak věříme, vytvořil a podle mnohých stále tvoří svět. Jeho slovo je rovnou činem, což kontrastuje se symptomem našeho lidského hříchu, naší zjevnou disproporcí mezi slovy a činy. Někdy jinak mluvíme a jinak jednáme, někdy mluvíme a nic nevzniká, naše slova nesměřují k činům.
Již odmalička mě tatínek brával každou sobotu do Beskyd na Ondřejník. Chodívali jsme s naší fenkou Monou, zatímco maminka nás čekala doma. Pokaždé jsme se znovu dívali na malou chatrč, která stála na úpatí nejprudší části této trasy. Vyprávěli jsme si, jak by se dala opravit a zvelebit. Jak jsem dospívala, priority a aktivity v mém životě se měnily a s tatínkem začal více chodit můj mladší bráška Jeník.
