Ochuzovat liturgii o hudební stránku znamená ochuzovat ji o něco velmi podstatného, co k ní bytostně náleží. Zpěv není doplněním bohoslužby, ale samotnou bohoslužbou, která je „oslavou Hospodina“ (Ž 95,1-2) a „obětí chvály“ (Žd 13,15).
„Nezpíváme při liturgii“, ale „zpíváme liturgii“. Zpěv je záležitostí celého společenství věřících, ale přesto jsou ve zpěvu a hudbě v církvi dány různé role, vycházející ze zvláštního ob-darování, schopností a pilné vytrvalosti těch, kteří se hudbě soustavně věnují.
Ve staré církvi byli nositeli zpěvu jak schopný sólový zpěvák (kantor), tak byl do liturgie zapojen i školený sbor zpěváků (schola). I sám duchovní byl tím, kdo své modlitby přednášel zpěvem. Slovo a zpěv, posvátný text a posvátná hudba, slovní formulace a melodie se navzájem prolínají.
Zprvu odmítané užívání hudebních nástrojů v raném křesťanství prošlo v průběhu dějinného vývoje změnou. V křesťanské bohoslužbě došlo k bohatému uplatnění hudebních nástrojů. Královský nástroj, kterým se staly varhany, je vlastně celým velkým orchestrem. Varhany připomínají svým zvukem velebnou harmonii nebeské sféry, která přichází shůry.
Slovo a hudba se vzájemně doplňují. Mnohé dokážeme vyjádřit a popsat slovem. V křesťanské bohoslužbě je důležité srozumitelné slovo. Hudba je však prostředkem tam, kde lidská řeč naráží na hranice a meze. A tou je právě oblast náboženství (Ž 40,6). Je to patrné ve zpívané modlitbě duchovního v Liturgii podle dr. Karla Farského „…tvoje moc je nevýslovná a milosti síla nevypravitelná…“ To, co již nedokáže řeč vyjádřit, co je slovy nevyslovitelné a nevypravitelné, je možné sdělovat pomocí hudby a hudební řeči.
Hudba dokáže postihnout posvátnost, úctu a bázeň. Vždyť právě chvalozpěv „Svatý, svatý, svatý…“ (Sanctus) zaznívá před tajemstvím přítomnosti a blízkosti Ježíše Krista v jeho svaté večeři. Hudba umocňuje modlitbu, která je voláním z tísně (Ž 107,6) i jásotem radosti srdce (Ž 9,3). Hudbou lze vyjádřit radost a nadšení, milost a vděčnost, které jsou obsahem jedinečného poselství evangelia.
Spojení slova a hudby dokládají osobnosti křesťanství. Když apoštol Pavel chtěl sdělit svoji víru v Ježíše Krista a nepochopitelné Boží záměry, učinil to hymnem, který vložil do svého dopisu (Ef 1,3-14; Fp 2,6-11; Ko 1,15-20). Církevní otec Ambrož, biskup v Miláně a strhující kazatel, rozvíjel zpěv a je mu připisován hymnus „Tebe, Bože, chválíme“ (Te Deum laudamus). Středověkému teologovi Tomáši Akvinskému je přisuzován zpěv „Sione, chval Spasitele“ (Lauda Sion Salvatorem). Teolog a lékař Albert Schweitzer koncertoval na varhany a byl odborníkem na dílo J. S. Bacha. Teolog Karl Barth naslouchal s hlubokým porozuměním hudbě W. A. Mozarta a vnímal ji jako jedinečnou oslavu Boha. Ekumenický teolog Hans Küng se zabýval náboženskou povahou Mozartovy hudby.
K hudbě měl blízko i dr. Karel Farský, který shromažďoval písně pro zpěvník novodobé husitské církve. A podobně teolog Zdeněk Trtík věnoval svůj zájem duchovním písním a jejich úpravě, neboť víra má být vyjadřována slovem, zpěvem a životem.
Všem, kteří se věnují zpěvu a hudbě v církvi, je potřebné vyslovit vděčné uznání. Služba varhaníků, zpěváků, pěveckých sborů a hudebníků má pro církev a náboženské obce velkou důležitost, aby církev mohla být jak společenstvím zvěstujícím Boží slovo, tak i společenstvím zpívajícím.
Tomáš Butta
Český zápas č. 33 z 13. 8. 2023