Byl jsem osloven, abych přispěl do diskuse na téma „manželství pro všechny“. Na úvod předesílám, že vyjadřuji čistě svůj osobní názor, nikoli oficiální stanovisko církve, v níž působím.
Dříve než věci samé se můj příspěvek dotkne nešťastného způsobu, jakým do veřejné debaty zasahují některé hlasy z křesťanské části naší společnosti.
Dochází totiž ke zbytečnému směšování různých úrovní, na nichž lze o problematice manželství a přístupu k sexuálním menšinám uvažovat. Debata se pak vede ve stylu babylónského zmatení jazyků a hádání hluchých, kteří si neumí naslouchat.
V parlamentu se odehrávají složitá jednání (a bohužel i nechutné výjevy) kvůli návrhu upravit občansko-právní definici manželství, aby do manželského svazku mohly vstoupit i stejnopohlavní páry. V reakci na to bylo 7. července zveřejněno prohlášení zástupců českých církví, v němž je manželství v souladu se stávající právní úpravou pojato jako „trvalý svazek muže a ženy založený na dobrovolném oboustranném smluvním vztahu“ a jako takové má být i chráněno s poukazem na božské ustanovení manželství v Bibli.
Nepovažuji za přiměřené, aby se v politické či občansko-právní rovině problému argumentovalo teologicky a biblicky. Sekulární demokratický stát, jehož charakter je laický a v němž (díky Bohu!) církve už nedisponují privilegovaným postavením (posledním privilegiem je možnost uzavřít sňatek před církví a nikoli před státním orgánem), má plné právo parlamentární cestou svobodně měnit, rušit či zavádět zákonná ustanovení bez ohledu na biblické výpovědi a jejich teologický výklad. Křesťané by to měli akceptovat už proto, že tvoří (navíc vnitřně nejednotnou) náboženskou menšinu v sekularizované společnosti, kterou nemohou zavazovat k morálním či ideovým principům, na jejichž interpretaci ani aplikaci se ostatně sami neshodnou.
Vzhledem k tomu, že zrovna ohledně manželství jsou některé biblické výpovědi v rozporu i se stávající právní úpravou (Starý zákon zná mnohoženství a levirátní manželství, jímž se vdovy ujímal bratr zesnulého manžela), nepředstavuje podle mého názoru argumentace Biblí vhodný nástroj k posunu ve společenské debatě, natož v legislativním procesu. Přimlouval bych se za to, aby představitelé církví pochopili současnou diskusi spíše jako příležitost pozitivně představit veřejnosti celistvější pohled na význam a hodnotu manželství a pokusili se reflektovat, jestli teologie křesťanského manželství, založená na Ježíšových výrocích v evangeliích a na učení apoštola Pavla, je vůbec ještě nosná (nebo do jaké míry je nosná) i pro členy církví, kteří uzavírají církevní sňatek.
Pokud se mám vyjádřit k věci samé, musím rozlišit různé úrovně problému, neboť na různých úrovních zazní různé odpovědi. Složitou a mnohovrstevnatou realitu neumím vměstnat do zjednodušujícího „buď – anebo“. V rovině občansko-právní jsem smířen s možností, že legislativní změnou dojde k předefinovaní manželství a stejnopohlavní páry získají právo uzavřít civilní sňatek před státním orgánem. Taková změna v Občanském zákoníku by se netýkala církevního učení o svátosti manželské ani liturgického slavení svatebního obřadu.
V rovině teologické trvám na definici manželství jako svazku muže a ženy, neboť z hlediska Nového zákona je křesťanské manželství „velkým tajemstvím“, které se vztahuje na Krista a církev. Manželství tím nabývá svátostného rozměru. Jako si Kristus zamiloval církev, tak mají muži milovat své ženy. Jako církev ctí Krista, tak mají ženy ctít své muže. Jelikož ve svátosti manželské jsou muž a žena „jedním tělem“ a komplementárně se doplňují, děje se tu „výměna atributů“: muži mají své manželky ctít a ženy své manžele milovat. Pochybuji však, že takto teologicky (až mysticky) vnímá svazek manželský valná většina mužů a žen, kteří před Bohem a církví skládají manželské sliby.
Zároveň se domnívám, že není moudré, když manželství muže a ženy obhajují představitelé církví tím, že straší veřejnost hrozbou rozpadu rodiny a státu, dojde-li ke změně občansko-právní definice manželství. Rozpadu rodiny nezabrání žádný paragraf, nýbrž pouze trpělivá a stálá péče o vzájemné vztahy, kultivace rodinného prostředí v duchu lásky, úcty a věrnosti. Křesťanská spiritualita má právě v tomto směru mnoho co nabídnout.
Pokud to nabízíme ostatním, ptejme se, jestli se tím v církvi sami řídíme, anebo se o to alespoň snažíme s vědomím, že jediné přikázání, které Ježíš odkázal svým učedníkům, je přikázání navzájem se milovat, jako On miloval nás. A jestliže ve světle evangelia poznáváme, že láska je nejvyšším darem, pak bychom se také měli ptát: Proč naše Církev československá husitská oficiálně neumožňuje věřícím lidem s homosexuální orientací, aby si pro společný život v lásce, úctě a věrnosti mohli vyprosit církevní požehnání?
Ačkoli se svátost manželská ve svém novozákonním ustanovení Kristem vztahuje na spojení muže a ženy, nevyplývá z toho přece, že by se v církevní praxi nemohla uplatnit alternativa pro stejnopohlavní páry, která by nebyla pouhou náhražkou či imitací, nýbrž teologickým i liturgickým uznáním zvláštních kvalit lásky, kterou Bůh obdaroval své děti – lidské bytosti (tedy i lidi menšinové sexuální orientace!) a v níž obdarovaný člověk přijímá výzvu k rozhodnutí pro společný život s druhým člověkem, s nímž se zavazuje lásku sdílet. K tomuto účelu navrhuji, aby i Církev československá husitská nabídla stejnopohlavním párům obřad požehnání, čímž by dosvědčila, že naši bližní s homosexuální orientací jsou v jejím společenství opravdově přijati ve své jedinečné lidské stvořenosti.
Na závěr ještě zmíním, že při veškeré úctě k bližním s homosexuální orientací, jíž mi ukládá Ježíšovo přikázání lásky, vnímám onen mediálně vděčný a zkratkovitý výraz „manželství pro všechny“ jako zavádějící, protože neusnadňuje vzájemné porozumění ve veřejné debatě. Křesťané vědí, že manželství není a nikdy nebylo pro všechny. Jde o specifické povolání k životnímu stavu. Podle evangelia „někteří nežijí v manželství, protože jsou k tomu od narození nezpůsobilí; jiní nežijí v manželství, protože je nezpůsobilými učinili lidé; a někteří nežijí v manželství, protože se ho zřekli pro království nebeské. Kdo to může pochopit, pochop“ (Matouš 19, 12).
Lukáš Bujna, plzeňský biskup Církve československé husitské
Český zápas č. 34 z 20. 8. 2023
