(ČZ 49/2025) Ekumenická síť Společný domov, která se v našem českém křesťanském prostředí snaží o šíření ekologického myšlení a jednání, na svých webových stránkách přináší inspirující úvahy na téma, čím je pro nás náš svět. (www.spolecny–domov.cz, úvahy):
... Taková otázka vyvolává představu planety Země s myriádami lidí i mimolidských tvorů, s celou živou i neživou přírodou. To, co se mi vybaví především, je však krajina mého dětství na Vysočině. Stvoření a domov jsou pro mne dodnes konkrétní a nezaměnitelné lípy, smrky a plané jabloně, šípkové a trnkové keře, opojně vonící šeříky, jarní stráně poseté petrklíči a sasanky kvetoucí u lesa. Jsou to ovšem také tváře přátel a blízkých – těch, které stále potkávám, i těch, kteří zemřeli, ač jsou pro mě stále živí. Za stvoření a domov považuji celé městečko, ve kterém jsem vyrůstal, s dominantou barokního kostela, nepřehlédnutelnou budovou školy a radnice, opravenými i zchátralými domy, zahradami a malým hřbitovem.
... Je děsivé, nakolik dnes přispíváme k tomu, že se tyto domovy mění v bezdomoví, zeleň v šeď, možné štěstí ve skutečné utrpení. Místo toho, abychom byli Božími spolutvůrci ve službě života a péče, se podílíme na „protistvoření“ a vracíme řád k chaotické pustině a prázdnotě. Tím, že vyháníme sebe i jiné z domova, se vlastní vinou stále více vzdalujeme ráji a čelíme cizotě, která vzbuzuje úzkost a strach. Co čeká tvorstvo, nás, naše děti a vnuky? Pomyšlení, že ztratíme místní i společný domov, je děsivé. „Solastalgie“ – tak nazval filosof G. Albrecht stesk po domově, i když je člověk stále doma...
Jan Zámečník, odborný asistent na katedře teologické etiky ETF UK a externí vyučující na katedře environmentálních studií Fakulty sociálních studií MU
Na logu Společného domova je loď, snad Noemova archa. Žlutý obrázek vyjadřuje, že všichni plujeme na jedné lodi. Jiným způsobem to vyjadřuje zřejmě i slovo stvoření. To je staré označení pro veškerou živou i neživou přírodu, včetně člověka. Vychází z Bible a také z apoštolského vyznání víry.
Bible na začátku opakovaně zdůrazňuje, že stvoření je dobré, apoštolské vyznání odkazuje na společný původ živé i neživé přírody - „Věřím v Boha… Stvořitele nebe i země“. Stvoření tedy pro mě znamená, že patříme dohromady. Vnímám to jako určité rozšiřující se kruhy. V tom vnitřním jsem se svou ženou, dcerami a snad i rodinným psem Kuličkou. Pak jsou širší a širší kruhy na různých vztahových i místních rovinách – širší rodina a sousedé v domě, velmi pěkná příroda okolo našeho paneláku a poté přichází obec Zbraslav, a pro mě jako faráře také obec náboženská. Jsem farářem pro menšiny, a tak počítám do této obce vlastně všechny menšiny v České republice. A kromě lidí tu opět máme přírodu – která je v ČR k člověku vstřícná, pestrá a krásná a umožňuje nám i to, co leckde v bohatších i chudších zemích příroda neumožňuje – toulat se rozsáhlými venkovskými oblastmi Vysočiny či pohraničních hor, drandit na jízdním kole po rovinách i pahorcích, v létě se koupat v každém druhém rybníce a říčce. Ke kráse stvoření pro mě patří i houbaření - v podobě sběru plodnic i obdivování krásy všemožných hub nejedlých. Do nejširšího kruhu patří celá zeměkoule, snad i s přilehlým vesmírem. Dočkáme se doby, kdy člověk stane i na Marsu?
Společný domov na logu ekumenické sítě pro mě vyjadřuje střecha na domku Noemovy archy. Pobyt pod jednou střechou vyjadřuje spoluodpovědnost. I tato spoluodpovědnost má rozšiřující se kruhy. Ty širší ovšem nejsou méně významné. Jako lidstvo neseme odpovědnost za celý svět. Dokážeme zmenšit svou uhlíkovou stopu tak, aby se minimalizovalo oteplování a tím v budoucnu i nárůst neobyvatelných částí zeměkoule? Dokážeme se postarat o vodu? – Pomocí moderních technologií odsolenou mořskou vodu přivádět na světě tam, kde ubývá té přirozeně sladké, a v menším u nás přispívat pomocí vhodných krajinných úprav a budování remízků k zachycování vody v krajině? Najde se někdo, kdo prosadí vykupování a recyklaci plechovek od nápojů? Přestane být ekologická otázka v české politice popelkou? Spoluodpovědnost za společný domov pro mě znamená přemýšlení nad budoucností a přizpůsobování svého chování tak, aby tento domov mohl být dobrým domovem i za dlouhou dobu, dětem našich dětí a vnukům našich vnuků. Jako lidé budující civilizaci plujeme na starobylé arše přírody asi deset tisíc let. Po těch deseti tisících let se toho velmi mnoho proměnilo – a na nás už záleží mnohem víc. Z pasažérů v koutku jsme se stali lodivody a hlavními nájemníky. Společný domov pak pro nás bude znamenat pečovat o archu společného domova další a další desetitisíciletí. Vážení spolucestující a spolukapitáni na této lodi, přeji vám k tomu nadhled, trpělivost a dlouhý dech.
Mikuláš Vymětal, farář ČCE, celocírkevní farář pro humanitární aktivity, menšiny a lidi sociálně vyloučené
Zapomínáme, že naším společným domovem je živý a zranitelný svět „tam venku“, hmotná skutečnost Bohem stvořeného vesmíru, tělesná skutečnost našeho pobytu na planetě Zemi, za jejíž budoucnost neseme před Bohem odpovědnost. Naším tělem, hmotou, z níž jsme stvořeni, se podílíme na těle matky Země...
A pokřtěným tělem se podílíme na těle Kristově, v němž jsou všechny prvky stvořené reality sjednocovány mocí Ducha svatého, proměňovány a pozdvihovány k Bohu. Zpíváme při liturgii: „Vzhůru srdce!“ V záblesku mystického vhledu Teilhard de Chardin vystihl první i poslední pravdu o nás, o světě, o vesmíru: „Vzhůru se všechno stává jedním! Vzhůru se všechno stává jedním!“...
Všechen život je propojený ve „spolu-bytí”. Poselství evangelia o vykoupení a vzkříšení těla se netýká pouze těla lidského, ale právě skrze člověka se vztahuje na „tělo kosmu“, aby veškerá živá i (zdánlivě) neživá skutečnost byla uzdravena, zacelena a posvěcena. Přesto se v církvi už po staletí nezdravě soustředíme na osobní hříchy a na individuální spásu, vymýšlíme systémy odměn a trestů, spalujeme energii neustálým zaobíráním se sebou podle hesla „člověk je mírou všech věcí“, což je poněkud sebestředné, ne-li přímo sobecké. Nezáleží totiž výhradně na nás! Bůh přece neposlal na svět svého Syna Ježíše, aby zachránil jen člověka, ale aby zachránil svět! Ježíš je přece víc než mým osobním Spasitelem - je Spasitelem světa, kosmickým Kristem, ve všem a nade vše je univerzálním Kristem!
Nedávno zesnulý vědec James Lovelock, autor teorie, že Země je živoucí bytost, jeden veliký planetární organismus (pojmenoval jej Gaia po řecké bohyni), adresoval vyznavačům Krista výzvu ke změně smýšlení: „Možná, že křesťané potřebují nějaké nové Kázání na hoře, aby je přinutilo žít na Zemi slušně a v souladu s ní a ozřejmilo pravidla, jak toho dosáhnout. Lidské potřeby a práva nejsou všechno. Ti, kdo věří, by mohli přijmout Zemi jako součást toho, co Bůh stvořil, a mělo by je trápit, že dílo bylo znesvěceno.“
Snad nebude třeba nového Kázání na hoře, pro začátek by úplně postačilo, kdybychom si Ježíšovo učení opravdově vzali k srdci a přijali za svou jeho cestu lásky k Bohu, bližnímu a světu. Bude nutné učit se na té cestě neuzavírat se do sebe, oprošťovat se od neurotického zaujetí našimi pseudo-problémy a nahlížet, že máme podíl na zcela nepravděpodobném zázraku života. A není život něco mnohem většího a důležitějšího, než jsme my sami? „On musí růst, já se však menšit“ (Jan 3,27-30). Dejme naposled slovo moudrému Teilhardovi: „Budou zachráněni ti, kteří se odvažují milovat druhého více než sebe, ti, kteří centrum svého bytí přesunuli směle a odhodlaně vně sebe.“
Lukáš Jan Bujna, duchovní CČSH a kaplan v domově ošetřovatelské péče
Český zápas č. 49 z 7. 12. 2025
