(ČZ 23/26) „To, že je jeden skladatel upřednostňován před druhým, je přirozené, ale mezi Čechy byla volba zřídkakdy otázkou pouhého osobního vkusu nebo umělecké dokonalosti, ale spíše politické orientace. Kvůli ideologickému břemenu, které byla nacionalistická opera v Čechách devatenáctého století nucena nést, se postoje k jednotlivým skladatelům staly nabitými mimohudebním významem.“
Jde o citát britského profesora muzikologie Johna Tyrella, který se specializoval mimo jiné na českou hudbu a kromě univerzit v Nottinghamu, Cardiffu působil i v Ústavu hudební vědy Filozofické fakulty Masarykovy univerzity v Brně. Jeho charakteristika napovídá, k čemu došlo v případě rozhodování o české hymně. Začněme od začátku a seznamme se s málo známým českým skladatelem Josefem Theodorem Krovem.
Přestože studoval práva na pražské universitě, stal se hudebníkem. Působil jako zpěvák v budapešťské opeře, vystupoval v Německu v Mohuči, od konce roku 1831 v Amsterodamu a o čtyři roky později jako koncertní pěvec a učitel v Londýně.
To vše nyní pusťme z hlavy, neboť se proslavil až jako autor textu a hudby písně „Těšme se sladkou nadějí“. Píseň se měla stát českou národní hymnou a byla známá jako anonymní pod názvem Píseň husitská z 15. století. Tehdy se o písni psalo, že „znárodněla a po zemích slovanských se ozývala“.
V roce 1859 hudební časopis Dalibor z 20. září mimo jiné o Krovovi psal: „Kdo by neznal ony zvuky, kterými slavný barytonista Jan Píšek okouzlil královský dvůr v Londýně, a ježto skladatel Balfé do své ouvertury k „Cikánce“ vetkal. Zná tuto píseň každý milovník zpěvu; avšak mnohému nebude předem známo jméno původce této skladby, nebude známo jméno Josef Theodor Krov.“
Theodor Krov složil píseň v Mohuči na oslavu polské revoluce po bitvě u Ostrolenky (26. května 1831). Vznikla z intenzivního prožitku polských osvobozovacích bojů proti Rusku a v německém textu přímo vyjadřuje dobové polonofilství. Zněla pak s německými slovy Workinského „Polen wird für ewig Polen frei und treu der guten Sache" v úpravě pro sólový zpěv, místy doplněný sborem vpadajícím jednohlasně nebo mnohohlasně, s průvodem piana. Nazývala se „Těšme se sladkou nadějí“ a oslavovala v českém a německém textu polské povstání. Nepochybně roku 1840 bez vědomí skladatelova byla nově vydána v Praze (u vdovy J. Hoffmanna) pro sólový zpěv, sbor mužský a ženský s průvodem piana. Ústřední část pseudohusitské písně Theodora Krova a Hanky obsahuje citát ze středověkého posvátného hymnu Svatý Václav. Autoři písně se snažili, aby působila starobyle, Václav Hanka zahrnutím hymnických slov a Josef Theodor Krov použitím staré melodie. Přestože se v písni „Těšme se sladkou nadějí“ nic nepíše o husitství, lid ji kvůli jejímu bojovnému obsahu pojmenoval Husitská píseň. Tak se písni dostalo nakonec českého názvu „Píseň husitská z 15. století“, aby snad etiketou starobylosti byla chráněna od censury.
Václav Hanka, známý padělatel rukopisů, tentokrát „padělal“ text písně a J. Th. Krov navodil pradávné časy použitím starých melodií.
Těšme se blahou nadějí,
že se vrátí zlaté časy,
že se nám zas vyjasnějí
České hory, České hlasy!
Ať jen Český šat se nese,
mužně hájí mravy dávné,
nade všecko ono slavné
pravočeské:
Milujme se, nedejme se,
vybijme se, napijme se!
Milujme se, napijme se
a pak vybijme se!
Amen, rač to, Bože dáti!
Oroduj za nás, Svatý Václave,
vévodo České země,
Milujme se…
Dokud v nás krev otců plyne,
hruď zahřívá, ruce sílí,
sláva Česká nezahyne,
hlavu vztyčí lev náš bílý.
Tak jako medvědům v lese
nepřátelům budeme hráti,
oni budou tancovati,
až zapějem:
Milujme se…
Píseň přesto všechno byla zakázána a skladatel Krov navíc utekl do zahraničí. Měla však své úspěšné pokračování, když ji oživil slavný skladatel a virtuóz Franz Liszt. V roce 1840 přijel do Prahy a zavítal do tehdy vyhlášeného salonu hraběnky Elisy Šlikové v paláci na Ferdinandově třídě. V knize Liszt a Praha vylíčil muzikolog Bohumil Plevka tento večírek, kdy věhlasný skladatel a virtuóz byl požádán, aby zahrál na klavír: „Usedl ke klavíru, když je o to požádán – a jak by mohl být nepožádán? – a nebyl by to ani on, kdyby si přítomné nenaklonil improvizacemi na české národní písně. […] Snad aby se odvděčil za vřelé přijetí příslušníků národa, […] snad podnícen romantickým duchem doby a svými skladatelskými záměry, vyslovil Liszt přání poznat nějakou husitskou píseň, kterou by zpracoval formou tehdy módních parafrází. Husitský chorál Ktož jsú boží bojovníci nebyl obecně znám, a proto snad aby zachránila situaci nebo z nevědomosti, nabídla hraběnka Šliková Lisztovi píseň Těšme se sladkou nadějí.“
V tu chvíli píseň polila živá voda, a tak pokračovala dále v Lisztově koncertní úpravě a navíc ji Ferdinand Heller upravil pro mužský sbor. Úspěch hudební s Hankovým mystifikačním textem tkvěl hlavně v tom, že píseň byla dlouho prezentována (a nezasvěcenci také považována) za výtvor 15. století. Rok 1848 a revoluční náboj písně podnítily Karla Havlíčka Borovského a další tvůrce k její aktualizaci. Pravdou bylo, že militantní písně spojené s událostmi polského povstání se setkaly s pozitivní odezvou v českém prostředí.
Ačkoli povstání nevyústilo v politickou reakci mezi česky mluvícím obyvatelstvem, umělecká inspirace je zřejmá.
Píseň se rozšířila otisky ve zpěvnících, byla rozličně aranžována hudebně, stala se podkladem básnických parafrází, z jejího textu čerpaly pozdější básně citát.
Muzikolog Viktor Velek píše: „Je třeba také vědět, že v kontextu českých komunitních písní druhé poloviny 19. století měla naše současná hymna, tj. píseň Kde domov můj, výjimečné, ale nikoli dominantní postavení. Existovaly i další písně, které posluchačům často nabízely prvky, které v písni Kde domov můj chyběly.“ Také hudební znalec Velek tvrdí, že velká část českého národa upřednostňovala původní duchovní píseň ze 13. století jako nejlepší volbu pro státní hymnu. Husitský chorál „Ktož jsú boží bojovníci“ byl v 19. století, během českého národního obrození, vnímán jako jeden z nejsilnějších kandidátů na symbolickou, či dokonce skutečnou českou hymnu. V pozdější době byla původní Krovova Píseň husitská zvažována zejména na přelomu let 1918 a 1919, tedy v době vzniku Československa. Hlavními argumenty byla historická hodnota písně a její reprezentativní kvalita jako potenciální státní hymny. Byla používána jako něco jako „paralelní hymna“ k písni Kde domov můj?
Jak víme, nestalo se a nakonec zvítězila mezi národem píseň Kde domov můj.
Ostatně o vlivech husitství, konkrétně husitského chorálu na českou hudbu v 19. století, psal také Tomáš Butta: „Zřejmě tím, kdo prvně užil v české hudbě husitský chorál, byl Karel Šebor (1843-1903) v opeře Nevěsta husitská z roku 1868. Hudební skladatel Bedřich Smetana (1824-1884) nechal zaznít husitskému chorálu v závěru opery Libuše v roce 1872 a zejména se s instrumentální mohutností rozeznívá v jeho symfonické básni Tábor a Blaník z cyklu Má vlast, které vznikaly v letech 1878-1879. Antonín Dvořák (1841-1904) je autorem dramatické předehry Husitská z roku 1883, kdy je kombinován husitský chorál s hymnem „Svatý Václave“.
Toto spojení mu bylo i vytýkáno, avšak neprávem, neboť husité také zpívali tuto starobylou svatováclavskou píseň, původně z 12. století, a v husitské době byly doplněny i některé její sloky.“
Podle muzikologických materiálů připravil Mirko Radušević
Ilustrace: Franz Liszt, Litografie z r. 1838 od rakouského malíře Josefa Kriehubera
Český zápas č.23 z 7. 6. 2026
