Ke konfrontaci reality a umění nás přivedla diskuze na sociálních sítích o způsobu uměleckého zobrazení ukřižování Krista.
Vše začalo na FB postem se zobrazením detailu Třeboňského oltáře od neznámého gotického malíře kolem roku 1380. Jedná se o jedno z nejvýznamnějších děl evropské gotické deskové malby. Jeden z diskutujících bez studu a hany k velkému uměleckému dílu se pustil do kritiky, jak je možné, že malíř vypodobil ukřižovaného Krista s tím, že byly patrné rány po hřebech z ukřižování uprostřed dlaní. Považoval to za holý nesmysl.
Jak je to s ukřižováním, ptali se mnozí… Jak bylo ve skutečnosti ukřižování prováděno, zda pomocí provazů či hřebů? Jak to bylo obvyklé pro Řím v období pozdní republiky? Historikové tvrdí, že první zmínka o ukřižování pochází již od Asyřanů kolem roku 600 př. n. l.
Realita ukřižování
Římané používali ukřižování po celé říši pro ty, kteří byli odsouzeni za závažný trestný čin. Stalo se zřídka, aby právní občané byli přibiti na kříž, a ženy nebyly nikdy ukřižovány. Ukřižování bylo extrémně bolestivé a trvalo několik dní, než odsouzený zemřel, a to obvykle udušením.
Výrok „pone crucem servo“ (v překladu „přilož kříž na otroka“) pocházející ze 6. satiry římského básníka Juvenala a uděloval se tím trest ukřižováním. Nešlo o to, že by člověk byl automaticky přibit na kříž. Trest zpočátku znamenal, že si odsouzenec musel na ramena uvázat dřevěný trám (patibulum), se kterým byl voděn ulicemi na místo popravy. Básník Juvenal svým obratem kritizoval krutost a naprostou zvůli římských pánů, kteří dávali své otroky ukřižovat i za ty nejmenší prohřešky.
„Ukřižování“ člověka na kříži nebylo původně navrženo jako rozsudek smrti, neboť mohlo být smrtelné, nakonec se však stejně stalo mučivou metodou popravy. Hřeby pak byly běžně používány. Například po Spartakově vzpouře Římané ukřižovali podél cesty do Capuy tisíce jeho následovníků a cynicky řečeno s pomocí hřebů byla poprava snadnější.
Co se týče samotného kříže, téměř s jistotou měl tvar velkého T (latinsky crux commissa). Odsouzený nesl na místo popravy pouze příčný trám (patibulum) a pak byl zvednut na sloup - svislý kůl (stipes), který byl již trvale zapíchnut v zemi. To je proto, že jde o jednoduchou konstrukci a dřevo bylo tehdy vzácné a drahé. Ježíš z Nazareta jako jiní odsouzenci musel nést kříž městem a v jeho případě na Golgotu, (v aramejštině znamená „Lebka“), což je místo na vyšším místě, aby byla poprava lépe viditelná. Podrobnostmi a detailem ukřižování Krista se zabýval americký novinář Jim Bishop (1907–1987) ve své knize The Day Christ Died (1957).
Dostáváme se k detailu popravy. Hřeby musely projít zápěstím (konkrétně mezi vřetenní a loketní kostí), neboť kostra v dlani neudrží váhu lidského těla a hřeb by se při visení protrhl. Podle vědců z jeruzalémské univerzity (Hebrew University-Hadassah Medical School) měl hřeb délku 11,5 cm. Popravčí musel být „odborník“, který tloukl hřeb tak, aby nepřerušil tepnu, což by odsouzené zabilo ztrátou krve a pro demonstraci trestu by to nebylo žádoucí. U chodidel je pravděpodobné, že pravá noha byla zkřížená přes levou a chodidla byla přibita k sobě ke sloupku. Dále zmiňme, že Římané odsouzenému zlomili nohy, aby proces urychlili, a tak ho fakticky uškrtili k smrti. Viz Písmo, když zmiňuje, že židovští vůdci chtěli, aby ukřižování skončilo před sabatem, a tak Římané šli Ježíši zlomit nohy, „když přišli k Ježíšovi a viděli, že je již mrtev, kosti mu nelámali“ (Jan 19:31-37).
Přibití hřeby tedy nebylo smrtelné a smrt nastala udušením v důsledku vyčerpání, kdy odsouzený se nemohl vzepřít na nohou, aby se nadechl, a došlo k selhání oběhu.
Existují nalezené důkazy z Ježíšova ukřižování?
Staletí po Ježíšově smrti poslal římský císař Konstantin Veliký svou matku Helenu na misi do Svaté země, aby našla Ježíšův kříž a hřeby. Helena kříž a hřeby našla, alespoň podle příběhu. Pravost předmětů údajně potvrdily zázraky. Dřevo kříže bylo uloženo v katedrále. Jeden z hřebů, které Helena našla, byl použit k výrobě uzdy pro Konstantinova koně a druhý jako součást jeho helmy. Nad místy spojenými s Kristovým utrpením nechala Helena postavit baziliky – např. Chrám Božího hrobu v Jeruzalémě.
Nejznámějším důkazem po Kristově ukřižování je Turínské plátno, pohřební textilie s otiskem lidského těla nesoucího stopy po ukřižování a bičování. Testy datují jeho stáří nejčastěji do středověku, přičemž debaty o jeho autenticitě neustávají. Právě tak existují desítky „svatých hřebů“, kterými měl být Ježíš přibit na kříž. Historická věda je ale vnímá spíše jako uctívané středověké relikvie než předměty z 1. století. Mezi tyto relikvie patří také tzv. Milevský hřeb, který byl v Milevsku v roce 2020 objeven. Jde o kus starověkého železného hřebu ukrytého ve vzácné schránce. Radiouhlíkové datování ukazuje, že dřevo a hřeb pocházejí z období mezi 1. a 4. stoletím n. l. Zda se jedná o relikvii tzv. Svatého hřebu, nelze vědecky prokázat.
Umělecké zobrazení
Umělecká zobrazení ukřižování se od historické reality poprav v antickém Římě výrazně liší. Zbožná tradice a umění idealizují rány do dlaní a nohou. Obrazy a sochy obvykle zobrazují hřeby procházející přímo středem dlaní. Chodidla pak bývají přibita každá zvlášť.
Důvody, které vedly umělce k takovému zobrazování, mohou být různé. Zejména kvůli teologickým a estetickým cílům církve, snaze o zjemnění brutality, ale je to také pro nedostatek historických znalostí. Ukřižovaní jsou téměř vždy vyobrazeni s bederní rouškou (perizonium), přitom Římané popravovali odsouzence zcela nahé pro jejich maximální ponížení, zbavení lidské důstojnosti a zhanobení.
Stejně jako zobrazení ukřižovaného těla je nerealisticky často zobrazován kříž. Zobrazovány jsou opracované, symetrické a často velmi vysoké kříže. Tehdy se používaly kříže různých tvarů (ve tvaru písmene T nebo X).
Důvodem nerealistického vyobrazení ukřižování je, že má náboženský význam a slouží věřícím jako meditativní nástroj. Rány, kapky krve a nepřirozené postoje těla byly umělecky nadsazeny, aby zdůraznily utrpení a vykupitelský smysl smrti. Nejde ani o historickou objektivitu, protože umělci upřednostňovali náboženskou ikonografii, teologický význam a estetické cítění své doby před forenzní přesností. Raní křesťané se zpočátku zobrazování ukřižování zcela vyhýbali kvůli hrůzné a hanebné povaze trestu. Pozdější umělci běžně začleňovali anachronické oblečení, stylizovaná těla a dezinfikovaná prostředí.
Ukřižování bylo ponižující popravou vyhrazenou hlavně pro otroky, rebely a cizince, raní křesťané ho zpočátku považovali za hanebné. Když začali tvořit umění, zaměřovali se spíše na témata nebeského triumfu než fyzické porážky a často zobrazovali Ježíše jako živého, neposkvrněného a svalnatého mladého muže.
Během středověku a renesance se umělci a církev snažili o to, aby obraz byl emocionálně dojemný, aby podpořili intenzivní osobní meditaci. Představovali si biblické události, jako by se odehrávaly v jejich vlastní době. Ježíš byl proto umístěn do známé evropské krajiny a fyzické muky byly buď silně stylizované, nebo přehnané v závislosti na náboženském hnutí dané doby.
Mnoho slavných vyobrazení ukřižování tak nelze považovat za forenzní zprávy. Detaily, jako například dokonale překrývající se nohy, esteticky umístěné roucho a specifická umístění ran, jsou často diktovány spíše uměleckým stylem dané doby než skutečnými historickými fakty.
Dovětek
Často se objevuje v kázáních a zamyšleních tato věta: „Pamatujme však, že to, co drželo Krista na kříži, nebyly hřeby ale jeho láska k nám a poslušnost jeho Otci.“ To vychází z biblického poselství o vykoupení: „Nikdo mi ho [život] nebere, ale já jej dávám sám od sebe. Mám moc svůj život dát a mám moc jej opět přijmout. Takový příkaz jsem přijal od svého Otce.“ (Jan 10:18).
Podle odborných materiálů a studií připravil Mirko Radušević
Ilustrace: Třeboňský oltář. Tři nalezené desky
