Zamyšlení bratra patriarchy Tomáše Butty k 12. červnu 2026 – ke dni 99. výročí úmrtí dr. Karla Farského.
Sestry a bratři,
pro letošní zamyšlení v den 99. výročí úmrtí dr. Karla Farského jsem zvolil téma Ducha Kristova.
Výraz „Duch Kristův“ či „Duch Ježíšův“ se překvapivě vyskytuje nejen v Novém zákoně (Ř 8,9; 1 Pt 1,11; srov. J 20,22) ve spisech církevních otců starověku, ale též u středověkých křesťanských teologů. Setkáváme se s ním v pramenech a dílech z doby české reformace, zvláště ve spisech Jana Amose Komenského, ale i u představitelů katolického osvícenství a modernismu. Na tento výraz narazíme v pojednáních moderních teologů, v církevních dokumentech i v publikacích soudobých autorů.
Pro nás je však pojem „Duch Kristův“ jako nevyšší norma učení a práva církve spojen s osobností prvního patriarchy, učitele, kněze a budovatele Církve československé husitské dr. Karla Farského. Užíval jej v hojné míře v různých souvislostech. Ve svých Postilách mluví o tomto tématu zejména v kázáních v časové blízkosti svatodušních svátků na 6. neděli po Velikonocích a na Hod Boží svatodušní v roce 1924 (Postily, s. 450-455).
Známkou Ducha Kristova je nadšení
Známkou Ducha, který vychází a proudí z živého Krista, je podle Farského nadšení. Říká: „Jisto jest, že Ježíš sám byl ducha Božího, pln nadšení, a to nadšení že sdílel se svými posluchači, z kterých se v tom duchovním zanícení stávali jeho obdivovatelé a věrní, opravdoví následovníci a noví lidé“ (Postily, cit. s. 451). I Farský dokázal budit v lidech pozoruhodné nadšení a přesvědčivý zájem o Ježíše Krista, o evangelium, o církev. Farský však neměl na mysli povrchní nadšení, které lidi chvilkově zasáhne, ale krátce nato pak z nich vyprchá. Ve svém výkladu biblického textu o Ježíšově zaslíbení Ducha podle Janova evangelia k tomu Farský poznamenává: „Ježíš nepokládal nadšení svých učedníků za dokonalé a úplné… on chtěl, aby jejich přesvědčení vyspělo také v sílu odolnou vůči nárazům zloby a nepřátelství a protivenství“ (Postily, cit. s. 451). Každé nadšení se musí prověřit zkouškami. Pravost nadšení se pak prověřuje vytrvalostí. Nadšení z Ducha Kristova znamená prodchnutí (srov. Iz 11,3), prostoupení a prosycení živým Ježíšem Kristem a jeho evangeliem, nadšením pro Boží království, které s ním do naší blízkosti přichází a nenechává lidi lhostejnými, nevšímavými a netečnými. Prostředí otrávenosti, přesycenosti, omrzelosti není rozhodně tím pravým místem, kde by se rodilo a šířilo nadšení pro Boží věc. Na druhé straně se dnes lidé mohou nadchnout pro nejrůznější věci, ale je otázka, jestli je to skutečně nadšení z Ducha Božího, nadšení z Ducha Kristova.
Duch Kristův a jiní duchové
Karel Farský porovnával působení živého Ducha Kristova s projevy tehdejší církve. Byl kritický vůči tehdejší Římskokatolické církvi a jejím politicko-mocenským zájmům, ale i vůči rodící se nové vlastní církvi, aby se zájem o vnější věci – chrámy, obce, správu – nestal jen formálním a bezduchým, kde by lidé neusilovali o nápravu svých vlastních životů a produchovnění celého každodenního života. I my musíme stále v církvi porovnávat a zkoumat, co je z Ducha Kristova a co je z jiných duchů. Co je z Ducha Kristova – vycházející z jeho slova a příkladu jeho vlídného, pokojného a laskavého jednání – a co je projevem ducha sobectví, ducha velikášství, ducha nenávisti. Nejen v soudobé společnosti, ale i v církevním prostředí na sociálních sítích mají prostor nejrůznější duchové plní nenávisti, zloby, nevraživosti a útočnosti, kteří jsou zcela vzdáleni Duchu Kristově.
Duch Kristův a věda
Karel Farský měl kladný vztah k moderní vědě a sledoval výsledky vědy v různých oblastech. Podle vědeckých postojů se pokoušel vykládat i Písmo. Tehdejší Římskokatolická církev se vůči vědě a jejím poznatkům kriticky vymezovala od dob raného novověku, kdy se vědecké poznání o vesmíru, přírodě a člověku mocně rozvíjí. Je to i jeden z rysů naší církve, stanovisko otevřenosti vůči vědě a respekt k jejím výsledkům. Karel Farský byl jako modernismem ovlivněný kněz otevřen novodobé vědě, ale přesto věděl jako teolog o jejích mezích. Duch Kristův není ve vědě jako takové, ale má jím být věda naopak naplněna, jak to vyjádřil Farský formulací „naplnit současné snažení mravní a poznání vědecké Duchem Kristovým“. Ve svém kázání to formuloval takto: „Duch Kristův není ani v samotné vědě a ve vymoženostech lidské techniky a důmyslu: těm schází pravda mravní“ (Postily, cit. s. 452). I dnes se ozývají názory: „Věda to přece již dokázala“, „Musíme být vědečtí“. O to ale přece usilovali už ti, kteří prosazovali pouze zaručeně správný „vědecký světový názor“. Skutečnost je však mnohem složitější, pozoruhodnější a neuchopitelnější. Věda, jakkoli je v mnohém pozitivní a přínosná, je jen lidskou reflexí skutečnosti, není skutečností samotnou. K tomuto tajemství skutečnosti vesmíru a světa ukazoval právě Karel Farský svým poselstvím o živém Duchu Božím, o Duchu Kristově.
Duch Kristův je duchem Boží lásky a spravedlnosti
Karel Farský upozorňoval, že Duch Kristův není záležitostí pouček a formulací (Postily, s. 51; s. 452). „Apoštolové dali se vést ne duchem nějaké litery, nýbrž duchem citu a lásky“ (Postily, cit. s. 454). Podle Farského je Kristus „ten, z něhož duch Boží vychází, jenž duchu Boží lásky a spravedlnosti do srdcí otevřel cestu a stal se takřka branou tomu vanutí ducha Božího v národech“ (Postily, cit. s. 454-455). Zde nacházíme jedno z pozoruhodných Farského vyjádření přibližujících Kristova Ducha tak, že Kristův Duch je duchem Boží lásky a spravedlnosti. Všimněme si tohoto spojení lásky a spravedlnosti. Duch Kristův je především duchem dobroty a lásky. To Farský zdůrazňuje často. Nebylo by však úplné mluvit o Kristově Duchu jako o duchu lásky bez spravedlnosti. Ježíš Kristus učinil základem svého učení lásku k Bohu a lásku k bližnímu (Mk 12,30-31). Ale stejně tak mu šlo o spravedlnost, o novou spravedlnost, která převyšuje formální spravedlnost zákoníků a farizeů (Mt 5,20). Láska bez spravedlnosti se stává citovou neurčitostí a subjektivním rozvolněním bez pravidel. Spravedlnost bez lásky zase je neoblomná důslednost a přísnost zapomínající na člověka. Naše lidské chápání a projevování lásky bude vždy nedokonalé a naše lidské pojímání spravedlnosti bude vždy zúžené. Podle Farského je to totiž Boží láska a Boží spravedlnost. Kristův Duch nám připomíná tuto dokonalost Boží lásky a Boží spravedlnosti, které nejsou dosažitelné jen z našich vlastních sil a naším snažením. Stávají se přítomnými milostí Ducha v přítomném Ježíši Kristu, zjevujícím Otce. Duch Kristův lásky a spravedlnosti si chce nacházet cestu i do našich srdcí.
O Duchu Kristově hovoří Farský také jako o „duchu evangelia“ nebo o „duchu prvokřesťanství“. Duch Kristův není v žádném případě minulostí. Jeho působení není omezeno na minulé doby a na osobnosti svědků, v nichž se projevoval a oživoval a obnovoval společenství církve v různých dobách. Ve Farského svatodušním kázání zaznívá: „Z Krista a Kristem duch Boží jistě zavanul v člověčenstvu a vzchází nám z něho neustále až dodnes“ (Postily, cit. s. 455).
Závěrem
O tématu Ducha Kristova existuje řada promyšlených formulací a poučných pojednání v naší církvi i v ekumenickém prostředí. Přesto jej Karel Farský přiblížil jedinečným způsobem svým bohosloveckým myšlením, živými kázáními, srozumitelným učením, ale především příkladem své služby a celého svého života.