Zatímco se svět kolem nás loučí s nostalgickým podzimním časem a pomalu se chystá na konec kalendářního roku s hlučnými ohňostroji a novoročními předsevzetími, ten církevní rok se právě rodí – tichý, nenápadný, nadějný.
V době nejdelších nocí a nejkratších dnů otevíráme s první adventní nedělí stránky knihy Božího příběhu s námi lidmi. Příběhu, který nás vede od tmy ke světlu, od naděje k jejímu naplnění, příběhu, který s každým z nás Bůh píše znovu a znovu. Jistě, písně a texty této první adventní neděle i těch dalších tří už dobře známe, slyšeli jsme je ve sborech tolikrát - ale dnes je slyšíme zase jinak, v novém kontextu, bohatší o nové zkušenosti, prožité radosti i bolesti. Boží slovo je přece živé, má tu kouzelnou schopnost k nám mluvit právě tam, kde se nacházíme.
A tak zatímco tento svět horečnatě spěchá za nákupy, ozářen blikajícími reklamami, křesťan je volán, aby se díval jinam. Ne do výkladních skříní, ale se světlem první zapálené „svíčky proroků“ tam, kde náš křesťanský příběh začal, kde zaznělo „Připravte cestu Pánu, vyrovnejte mu stezky.“ A také ono známé: „Buďte bdělí, Pán přichází.“
Pán přichází. A to nikoli v záři reflektorů, ale jako ten nejmenší v betlémském kraji. Věřící člověk si má připomenout tuto svou minulost Božího lidu a zároveň svou šanci na novou, dobrou budoucnost. Kteréž může být nápomocen i tím, že bude víc naslouchat, víc druhému odpouštět, uvědomovat si, za co všechno právě teď může být rád. Adventní svíce na věnci pak nejsou jen roztomilou ozdobou, ale znamením této radostné nové cesty.
Bože, prosím tě, dej, ať vstoupíme do nového církevního roku nikoli s únavou a úzkostí, pocitem, že světlo je v nedohlednu - jak nás svět kolem nás tak vehementně přesvědčuje, ale s jistotou, že přicházíš a všechno to černé můžeš prozářit, že máš moc udělat všechno nové, tak, jak jsi slíbil.
Klára Matoušová, redakce Českého zápasu
ČZ č. 48 z 30. 11. 2025
