Ty ohromující tóny varhan se tvoří chvěním vzduchu v píšťalách – ať už dřevěných či kovových – a pak zní jemně či bouřlivě díky umnému pohybu rukou i nohou varhaníka…
S bratrem jsme s varhanami vyrůstali odmalička. Usedala za ně maminka, brala mě na lavici k nástroji nebo mě nechávala postávat u zábradlí kůru; hrála při bohoslužbách a překrásně zpívala. Menší bráška byl přidělen dolů do lavic k tetě Šípkové nebo Beranové, protože pospolu jsme působili coby dvousložková třaskavina a toho věru nebylo zapotřebí.
Nitrem věže vedly ke kůru schody pro mou tehdejší velikost náramně vysoké. Ostatně tou dobou bylo pro mne všechno náramné. A důležité. Jako předznamenání pro celý život.
Jakkoli jsem v pozdějším věku převzala po mamince doprovod bohoslužeb, stalo se tak na pouhém harmoniu a také na úrovni pouhé, čtyři roky na klavíru se školící amatérky. Nikdy jsem se neucházela o její funkci sbormistryně na kůru, nikdy jsem nenacvičovala se zpěváky. Jen jsem je coby posluchačka tiše obdivovala. Ani mi nevadilo občasné „církevní tremolo“ už zestárlých hlasů, patřilo to k patosu vytrvalců uprostřed nepřejícné doby. Nad nimi o to více uměly zazářit hlasy sólistek a sólistů, předávajících např. naději a víru černošských spirituálů.
Vzpomínám na nádherné koncertní odpoledne v nabitém hronovském sboru někdy v šedesátých letech. Tak zvaný okrskový sbor, složený ze zpěváků několika náboženských obcí, řídil červenokostelecký dirigent Koleta. Paměť mi ještě dodnes z dálky času a směsi různých nábožných písní zprostředkuje melodii písně na rozloučenou „Bůh buď s námi, než se sejdem zas“.
Podobné zážitky, byť posunuté na jinou úroveň, mi dopřávají zkoušky i závěrečné koncerty varhaníků a zpěváků na současných varhanických kurzech naší církve. Před několika lety mě požádali, abych v jejich společenství převzala roli duchovní (po skvělých předchůdcích – např. Miloslavě Skálové, Josefu Špakovi, Zdeňku Kovalčíkovi), a tak jsem se dostala doprostřed dění těchto podivuhodných mnohodenních setkání – v Jablonci n/N., Ostravě, Broumově, Dobrušce a letos v Brně, kde svou podivuhodnou třicetiletou historii kurz začínal.
Při přípravách na společné ranní a večerní pobožnosti a na zahajovací i končící bohoslužby si uvědomuji, že i v nás, účastnících, má nastat jakési chvění. Že potřebujeme všichni povystoupit z rutiny, které tzv. bohoslužebný provoz zpravidla vyžaduje, a stát se pospolu tělesem, které se s bázní nechává obdarovávat od Toho, jemuž zní vstříc zpěv stvořeného ptactva i podmořských tvorů. Stát se společenstvím, které dopustí, aby se strun duše dotkl jemný závan či bouřlivý nárok Božího slova. A o to prosím i pro letošní setkání.
Jana Wienerová
spirituálka kurzu
Český zápas č. 33 z 13. 8. 2023
