Adventní biblické povzbuzení patriarchy Tomáše Butty k očekávání příchodu Ježíše Krista - L. P. 2025.
„Bděte tedy, neboť nevíte, v který den váš Pán přijde.“ Mt 24,42
Sestry a bratři,
na první neděli adventní je podle ekumenického lekcionáře, který při bohoslužbách užíváme, určeno čtení oddílu z Matoušova evangelia nazvaného jako výzva k bdělosti (Mt 24,36-44). Zní zde Ježíšovy výzvy k bdělosti a připravenosti: „Bděte tedy, neboť nevíte, v který den váš Pán přijde“ (Mt 24,42; srov. Mt 24,44). Ježíš užívá dva příklady pro přiblížení naléhavosti situace očekávání. První příklad je biblický, starozákonní příběh, ve kterém hraje důležitou roli praotec Noe. „…bude to jako za dnů Noeho“ (Mt 24,37). A druhý příklad je ze všedního života, kdy je prací zajišťována každodenní obživa.
K prvnímu příkladu: Noe se vyznačoval stavbou korábu, do které se pustil na Boží pokyn (Gn 6,14). Dělal něco, co se v té chvíli mohlo mnohým jevit jako pošetilé. Noe zcela důvěřoval Bohu, i když si nemusel být úplně jistý, zda to, co dělá, je smysluplné, jestli by neměl dělat něco jiného, pro tu chvíli třeba užitečnějšího. Ale Noeho životní postoj je spolehnutím se na Boha a jeho jednání má zřetel k budoucnosti, kdy všechno může být úplně jinak, než je nyní. Noe nepatřil k těm, kteří žijí jen pro přítomnost. Kteří si užívají tady a teď, ale co bude dál, je už nezajímá. „Jako tehdy před potopou hodovali a pili, ženili se a vdávaly až do dne, kdy Noe vešel do korábu, a nic nepoznali, až přišla potopa…“ (Mt 24,38-39). Ale i Noe se dokázal radovat z darů života, z dobrého jídla a pití, i on hodoval a pil, i on se oženil a měl rodinu a syny, ale současně měl jeho život přesah k Bohu a tím i k budoucnosti. Věděl, že ve světě může nastat velmi kritická situace, na kterou je třeba se připravit. On to činil stavbou bezpečného korábu. Proto ho Ježíš připomíná jako praotce víry, který důvěřoval Bohu a byl otevřen pro budoucnost, kterou Bůh v dějinách spásy připravuje a tvoří, a někdy i složitými, dramatickými a bolestnými cestami. Cílem těchto dějin spásy je však proměna a obnova všeho v Kristu a budoucí Boží království v plnosti.
Druhý příklad je vzat z běžného života – práce mužů na poli a mletí mouky dvěma ženami. „Tehdy budou dva na poli, jeden bude přijat a druhý zanechán. Dvě budou mlít obilí, jedna bude přijata a druhá zanechána“ (Mt 24,40-41). Oba muži dělají totéž, pracují na poli. A obě ženy dělají totéž, drtí obilí a melou mouku. V čem je tedy mezi nimi rozdíl? Jak to, že jeden muž je přijat do Božího království, a druhý zanechán mimo něj? Jak to, že jedna žena je přijata do Božího království, a druhá nikoli? Co je tedy rozhodující pro to, aby člověk byl přijat Ježíšem Kristem při jeho příchodu do jeho království? Můžeme se to jen domnívat, co bylo důvodem u těchto mužů a žen. Je to víra, kterou jeden z nich měl, a druhý ne? Nebo pracoval ten jeden lépe, než ten druhý? Nebo byl ten jeden laskavější k lidem, a ten druhý dělal jen samé potíže a znepříjemňoval mnohým život? Co je rozhodující, aby byl člověk přijat Ježíšem Kristem do jeho království na konci věků? Záleží to jen na Bohu nebo také na člověku samotném? Někdo by mohl odpovědět, že rozhodující je být v té zaručeně pravé církvi a mít tu správnou víru. Jiný zase řekne, že nezáleží na církvi, na náboženství, na světovém názoru, ale důležité je mít soucit a projevovat lásku ke všem. Názory na to mohou být různé a někdo si takové otázky třeba ani neklade. Přesto nás sám Ježíš a Boží slovo orientuje, když si jako křesťané tyto otázky klademe. Přijetí Ježíšem Kristem předpokládá patřit k jeho učedníkům a učednicím, kteří nezapřeli jeho jméno (Zj 3,6), v životě mu sloužili (J 12,26) a projevovali lásku k druhým (J 13,35).
První nedělí adventní vstupujeme do nového liturgického roku. Advent je vždy spojen s očekáváním něčeho nového. Toto naše očekávání může mít různé zaměření. Může se týkat příjemných věcí a radostných skutečností, na které se těšíme, ale i starostí a obav, které na nás v současném složitém světě a v našich životech doléhají. Jako křesťané máme být právě v adventu povzbuzeni k očekávání příchodu Ježíše Krista, jak se o tom na řadě míst hovoří v Bibli, zvláště zřetelně v Novém zákoně (Mk 8,38; Sk 1,11; 1 Te 3,13; Zj 22,20). Čas tohoto příchodu Ježíše Krista je nejistý, neodhadnutelný a nezjistitelný. Lidé si ale mohou říci: „My přece víme, kdy přichází Ježíš či, přesněji řečeno, kdy přijde Ježíšek. Vždyť přichází na Vánoce.“ Je pro to přece vyhrazený čas Vánoc a v nich přesný den i chvíle, kdy se venku setmí a rozsvítí se stromeček. Jenže o Vánocích slavíme, že Ježíš již přišel v minulosti do lidských dějin, ale kdy přijde jako oslavený Pán, nevíme. Ježíš totiž přichází, kdy on chce, kdy to nikdo nečeká. Je to jeho věc či přesněji věc jeho Otce, který je tím rozhodujícím, nejvyšším a svrchovaným určovatelem všeho v celých dějinách spásy (Mt 24,36).
Kéž zvláštní čas adventu neprožíváme jen ve shonu, neklidu a starostech, ale v zastavení se s Božím slovem, v pokoji modlitby a s hudbou povznášející našeho ducha. Ať vyhlížíme v bdělosti víry k Ježíšovi, který již jednou přišel v minulosti, který nás provází v přítomnosti a který naplňuje všechna zaslíbení Písma i naše dobrá adventní přání, tužby a naděje budoucnosti.
Pokoj bratřím a sestrám i láska a víra od Boha Otce a Pána Ježíše Krista (Ef 6,23).
Advent L. P. 2025
Tomáš Butta
patriarcha
Ilustrační foto: Jeyaratnam Caniceus, Pixabay