(ČZ 47/2025) Jak moc se potřebujeme slyšet, vidět… Můžeme lidsky a laskavě mluvit s tím, kdo má úplně opačné názory a postoje a je sám. Není to o názorech a postojích, je to o té samotě. Vzájemný kontakt samotu ruší.
Milé sestry, milí bratři,
situace na všech stranách je tak chaotická, že má člověk obavy dívat se do budoucna. Jinou věcí je, že se nemáme znepokojovat tím, co nemůžeme ovlivnit. To není tak, že by nám to mělo být lhostejné, nýbrž abychom pro to, co je neúnosné v dáli, neopomenuli to, co je třeba řešit v naší blízkosti. Většina z nás má rodinu, příbuzné, přátele, některé v nepohodě a není od věci připomenout i to, že mnozí mají i třeba domek se zahrádkou, o který musí pečovat. A o ty potřebné je třeba se starat stejně, jako o ten domek se zahrádkou.
Co tím sleduji? Máme svého dost a dost. A je třeba mít možnost nacházet někde posilu, harmonii, uklidnění v dané situaci, aby nám život, jeho zbytek, neproklouzl mezi prsty v neuróze a děsu. Jednoduše je to tak, že nemůžeme zachránit všechny sirotky a opuštěná zvířata ve vsích nejen na Ukrajině, ale i v Gaze, stejně, jako nemůžeme utěšovat pozůstalé, jimž sprovodil ze světa děti Hamás. Jsme daleko a bez kompetencí k tomu vhodných. Ale můžeme tady doma svým blízkým být oporou a oporu od nich dostávat.
Čítáváte určitě aspoň někteří tu a tam zprávy na internetu a tam nám sdělují psychologové, že osm minut telefonátu s někým, kdo nás vyslechne, zabrání akutnímu pocitu osamělosti. Přesně osm minut, nemusí to být víc. Co to znamená? Minimálně to, jak moc se vzájemně potřebujeme. Jak moc se potřebujeme slyšet, vidět, kontaktovat, nejde-li to jinak, tedy aspoň slyšet. A vůbec nezáleží na tom, jestli jsme pravičáci nebo levičáci. Můžeme lidsky a laskavě mluvit s tím, kdo má úplně opačné názory a postoje a je sám. Není to o názorech a postojích, je to o té samotě. Vzájemný kontakt samotu ruší. My tu u nás žijeme v představě, že kdo má odlišný názor, ten je nepřítel. A to není pravda. Nepřítel je ten, kdo si na nás brousí zuby, aby nás podvodem připravil o peníze na účtu. Je to až k neuvěření, kolik lidí myslí na to, jak ošidit, ožebračit, využít druhé lidi. Jako by doba zvlčila.
A my nechceme být vlky. My chceme být lidmi. Proto stojíme o to, aby druhým v naší společnosti – přítomnosti, bylo dobře. Aby od setkání s námi neodcházeli ponížení, ale posílení. Jak na to? Jsme křesťané. A křesťan je člověk, který zažívá, cítí vděk. Vděk za existenci. Jedna moudrá sestra ze sboru mně řekla: „Prý je řešení všech situací jednoduché. Když musíte z hloubi srdce vyřknout Ach jo, máte se zastavit a dodat: Tak jo.“ Co to znamená?
Přijmout složitou situaci s tím, že se v ní pokusím orientovat co nejlépe a nejkonstruktivněji, nikoli, že začnu nadávat. Když mi soused nabere zadní část auta tím svým, nevyjedu jako saň, pochopím, že nechtěl, zkrátka stalo se a budu to s ním v klidu řešit.
Zažila jsem tady, jak paní vyjížděla z naší ulice na hlavní a „napálila“ to do auta jedoucího po hlavní. A z auta vylezl Vietnamec a ona na něj začala řvát, proč jel tak rychle. A on jí velmi klidným hlasem odpověděl: „A která z těch ulic je tu hlavní?“
Ale nebyla v tom arogance. Úplný klid. A tím ji odzbrojil, aby se moc nerozjela. Protože v něm byl klid. Tak bych nám moc přála, aby v nás byl klid, pokoj.
Jak zpívá Michal Tučný: „Vždyť dokud ještě žijem, je všechno oukej.“ Ano, v porovnání s vážnou nemocí, těžkým úrazem, ztrátou nejbližších, je většina toho ostatního oukej. A když je zle? Pak je na řadě ono výše zmíněné Tak jo.
Máme víru, tak ji žijme, tak jí používejme, prosme o pomoc shůry tam, kde nezvládáme, prosme o Ducha pokoje, s ním se jde těžkým životem snáz, totiž s jeho oporou.
Amen.
M.S.
Ilustrační foto: Unsplash / Masjid Pogung Dalangan
Český zápas č.47 z 23.10.2025
