Blahoslava Rataje se ptala Olga Nytrová.
Vaše maminka oceňovala hudbu jako duchovní umění a přála si, abyste se v této oblasti rozvíjel...
Dětství jsem prožíval na Petřinách. Moje maminka Ludmila Ratajová se velmi důsledně a nekompromisně starala o mé hudební vzdělání. Už od první třídy jsem chodil do houslí v ZUŠ v Břevnově a kupodivu mě to moc bavilo. Takže jít odpoledne s kamarády kopat míč po jakési zeleni mezi paneláky – to neexistovalo. Místo toho jsem cvičil na housle, pak jsem dělal úkoly do školy a byl večer. Zhruba třikrát týdně jsme jezdili do Hostivice na faru, maminka, působící zde jako farářka CČSH, otevřela harmonium, hodila na pultík noty, zavelela: „Cvič! V neděli to budeš hrát a zpívat.“ Také to mě bavilo – luštit basový klíč, proplétat se různými tóninami. Nejvíc mě zaujala tónina As dur, ta tak krásně na tom harmoniu vrčela... Ono to asi vypadá, že jsem neměl žádné dětství. Skutečnost však byla taková, že můj otec, který celý život pracoval jako typograf na jednom místě, byl přece jen trochu sportovnější povahy. A o víkendech mě brával na výlety v okolí Prahy. Kompletně jako rodina jsme se všichni viděli ve všední dny večer.
V čase dospívání bývají s pilným cvičením určité komplikace.
Ano, dostavila se puberta, jednou jsem dokonce odmítl cvičit na housle. Maminka se se mnou nepárala, popadla housle a letěly do kouta. Už jsem se neodvážil odporovat. Housle jsme nechali spravit u houslaře a cvičit jsem musel dál. Nakonec i při muzice se dá myslet na děvčata... A pak přišel zlom – nastal čas jít někam na konzervatoř. Na Státní konzervatoř mě nevzali, i když jsem byl „pyšný“, jak mi to jde.
Vy jste to ale nevzdal...
Ještě týž den jsem to zkusil na Konzervatoři pro mládež s vadami zraku, a podařilo se. S mými dvěma dioptriemi to byl trochu podvod, ale měli málo studentů, tak jsem se tam stal studentem více méně do počtu, na oborech housle a varhany. Vůbec toho nelituji, poznal jsem svět zrakově postižených, což mě připravilo na moje stěžejní celoživotní povolání.
Kdo z pedagogů na Vás nejvíce zapůsobil?
Na Konzervatoři pro mládež s vadami zraku jsem poprvé zažil, co je to komunikovat se svými vrstevníky. Objevil jsem jiný svět, svět bez rodičů. Život se mi díky komunitě nevidomých totálně změnil, pomáhali jsme si nejen v učení ale i lidsky. Šlo totiž o školu internátní. Přestože vládla tvrdá totalita, kantoři i žáci drželi při sobě. Nejlepší vzpomínku mám na svoji učitelku houslí, která záhy pochopila, že polovina ročníku jsou věřící lidé, a mohli jsme se jednou týdně večer scházet u ní doma k modlitbám. Byla sedmdesátá léta 20. století, ta kantorka byla skutečně odvážná, že?
Studoval jste ještě další předměty?
Abych se na škole nenudil, přibral jsem si k tomu skladbu a zpěv. Časem jsem zjistil, že mě baví komponovat hudbu s duchovním obsahem. Tak jsem se do toho dal. Našel jsem cestu do pěveckého sboru v Českobratrské církvi evangelické Dejvice, ještě za Miloše Rejchrta. A oni mi kupodivu těch několik Missa brevis a Žalmů provedli! No, radost nesmírná...
Takže jste se stal hudebním pedagogem
Po absolutoriu konzervatoře jsem počítal s dalším studiem. No, osud rozhodl jinak, musel jsem jít do praxe. Živit jsem se začal jako učitel hudby na základní škole pro nevidomé v Praze na Hradčanech. Zjistil jsem, že učit hudbu u zrakově postižených je zvláštní a plnohodnotný život. Na pětadvacet let této činnosti hned tak nezapomenu! Bylo to víc než zajímavé období mého života. Pak jsem ještě učil na ZUŠ Kladno, dále na běžné základní škole v Praze. Ale ty Hradčany mi tak nějak nejvíc přirostly k srdci.
Máte ve velké oblibě sváteční Den Boží
Každá neděle byla a je výjimečný den. To zapomínám na běžnou práci a postupně si zahraji v několika sbo-rech naší církve...
Věnujete se nyní také komornímu hudebnímu divadlu
S kamarádkou Andreou Valenta jsme jakési komorní hudební divadlo založili. Zabývá se osudem a životními peripetiemi slavných osobností, převážně z hudební oblasti. Měli jsme již představení věnovaná Luboši Svobodovi a Antonínu Dvořákovi. A chystáme další o hudebních současnících Františka Bílka, které uskutečníme v kostele sv. Václava na Zderaze.
S Andreou Valenta jsme se umělecky sblížili na jedné velmi zajímavé akci. Šlo o hudebně divadelní představení, které se zabývá vznikem Církve československé v roce 1920 a jež vykresluje osudy zakladatele Dr. Karla Farského.
S Andreou plánujeme přípravu dalších hudebně dramatických vystoupení o významných osobnostech české i světové kultury. Podrobnosti držím pod pokličkou, to jistě chápete.
Jak vypadá Vaše spolupráce s Hanou Tonzarovou?
Seznámili jsme se blíže teprve před několika lety. Myslím, že to bylo na Zderaze při varhanním doprovodu jejího zpěvu při ekumenické bohoslužbě. Díky tomu jsem mohl i několikrát vystoupit v náboženské obci Praha 8 – Karlín, zpívali jsme a hráli spirituály v rámci pořadů Dialogu na cestě. Vzpomínám na to, s jakým nadšením a čistým hlasem Hanka zpívá! Co se týče další spolupráce, určitě v ní budeme pokračovat. Nedávno jsem i zaskakoval v Německu v jejím Pěveckém sdružení Jakoubka ze Stříbra coby tenor (!), i když jsem baryton.
Na jaře se realizovala Vaše skladba u Martina ve zdi. V jakém obsazení?
Šlo o mé oratorium Sedm slov Vykupitelových. Původní znění je sbor se sólisty a orchestrem. Skvělý režisér Miloslav Machoň a Andrea Valenta coby scenáristka skladbu narežírovali tak, aby vyzněla jak scénicky, tak hudebně. Takže jsme to zvládli v tomto tříčlenném obsazení. Jinak se zabýváme hudebně scénickým ztvárněním života známých postav z oblasti hudby, literatury i teologie.
Jaké jsou Vaše další hudební plány?
Psát duchovní hudbu a interpretovat ji zajímavým způsobem. „Moderní, chcete-li postmoderní klasická hudba by neměla zaniknout. Má ještě hodně co nabídnout.
Ptala se Olga Nytrová
Český zápas č. 33 z 13. 8. 2023
