Patriarcha Tomáš Butta k 610. výročí mučednické smrti českého reformátora pro kalendář Blahoslav 2025.
K základním textům křesťanského vzdělávání a výchovy náleželo ve středověku vyznání víry (credo) a modlitba Páně (pater noster). Tehdejší uchazeči o kněžské svěcení museli proto být schopni je pravověrně a srozumitelně vysvětlit. K těmto dvěma textům bylo připojeno Desatero Božích přikázání (dekalog). Desatero mělo v duchovním a liturgickém životě křesťanů úzkou spojitost se zpovědí a bylo užíváno jako zpovědní zrcadlo. Zejména bylo připomínáno, podrobněji vykládáno a aktualizováno v kázáních duchovních v postním čase. Katecheticky zaměřený latinský spis s výkladem Desatera vycházel z látky kázání scholastického dominikánského teologa Tomáše Akvinského. Tato kázání pronesl kolem roku 1273 v univerzitním prostředí i v kostele pro lid. Výklad Desatera, jehož autorem byl anglický reformátor John Wiclif, pochází z let 1375–1376. Desatero a jeho jednotlivá přikázání byla zdrojem výkladů Matěje z Janova, Jana Husa, Martina Luthera, Jana Kalvína a dalších reformátorů a stala se pevnou součástí husitských, bratrských a reformačních katechismů.
Mistr Jan Hus během svého působení na pražské univerzitě vykládal Desatero v letech 1407–1408 v rámci pojednání o čtyřech knihách Sentencí Petra Lombardského. Hus vycházel z tradičního rozdělení Desatera na tři přikázání k Bohu na první desce a na sedm přikázání k bližnímu na druhé desce. V tomto spise je kladena otázka, jestli bylo nutné vydávat psaný Zákon, když jsou přikázání zapsána v srdci člověka. Je uvedeno několik důvodů, proč to Bůh tak učinil. Hříchy byla totiž zatemněna lidská přirozenost, a proto vnější napomínání se stalo nutné. Důvodem psaného Zákona také bylo, aby „přikázání více byla uvažována, silněji v paměti držena a v přemýšlení častěji se obracela.“ Hus roku 1408 napsal latinsky výklad Desatera (expositio decalogi) pro potřeby kněží, kteří je měli lidem vykládat a objasňovat. Zřejmě v roce 1411 nechal Hus z katechetických důvodů napsat na stěny Betlémské kaple v Praze texty vyznání víry a Desatera ve staročeském znění. Spisem Výklad viery, desatera a páteře Hus myslel nejen na vzdělávání kněží, ale také na vzdělávání a výchovu celého křesťanského lidu, tedy také formaci laiků. K delšímu výkladu připojuje i menší či kratší výklad, který měl být předčítán těm, kdo neuměli číst a měli si jej vštípit do paměti. Podobným způsobem postupoval i Martin Luther, který psal Velký či Větší katechismus pro duchovní a kazatele a Malý či Menší katechismus pro laiky.
Mistr Jan Hus ve svém soustavném česky psaném díle o třech základních křesťanských textech zasazuje Desatero mezi Výklad víry a modlitbu Páně. Souvisí to s Husovým pojetím křesťanství, ke kterému náleží pravá víra, život podle Božích přikázání a správná modlitba. Toto trojí je propojeno, a přesto je zde patrný postup, jak to sám vyjadřuje v úvodu. Poznat Pána vírou a držet se jeho přikázání je předpokladem správné modlitby.
Podle Husa má Desatero všeobecnou platnost, neboť se vztahuje na každého člověka. „Každý člověk k tomu jest stvořen, aby božie přikázanie držel.“ Pro naplňování Desatera ze strany člověka jsou důležité bázeň a láska. Bázeň táhne člověka od zlého a láska ho přitahuje k dobrému. Nejvyšším dobrem je Bůh sám, který má být milován nade vše. Hus říká: „V tom milování je všecek zákon křesťanský.“ První tři přikázání na první desce učí, jak má být milován Bůh, a sedm přikázání na druhé desce, jak má být milován bližní. Husovi je bližním každý člověk.
První přikázání zapovídá „modlosluženie“, tedy modloslužbu. Zde zaznívá myšlenka, že „každý člověk, což neviece miluje, to za boha má.“ V rámci vyložení tohoto prvního přikázání Hus pojednává podrobně o obrazech. Odmítá modlitbu k obrazům a úctu prokazovanou zázračným obrazům. Vysvětluje, že první křesťané po Kristu neměli a nepotřebovali žádné obrazy, neboť i bez nich měli Krista v srdci. Když později dochází k zapomínání Kristova jednání a jeho umučení, tak obrazy mají funkci toto lidem přiblížit. V závěru výkladu tohoto přikázání Hus zdůrazňuje, že jeho naplněním je modlitba k Bohu, klanění a úcta vůči němu.
Druhé přikázání se týká braní Božího jména nadarmo. K tomu dochází trojím způsobem – prázdným mluvením, neužitečnou modlitbou a neopatrnou přísahou. Hus probírá detailněji otázku přísahy, jak se tomuto tématu věnoval již dříve při svém univerzitním výkladu Desatera. Současně je zde vyslovena myšlenka, že pokud člověk žije proti Božím přikázáním, znevažuje tím Boží jméno.
Třetí přikázání se vztahuje ke svátečnímu dni. Betlémský kazatel zde s morálním zaujetím kriticky popisuje různé způsoby trávení svátečního dne v tehdejších Čechách, když uvádí výrazy jako „obžerství“, „opilství“, „mrzkomluvení“, „frejování“, „lakomé tržení“ a další. Zaznívá kazatelovo napomenutí: „Protož běda nám, že v svátek neobieráme se zákonem božím, ale tělesným zbožím, nehledáme přikázanie spasitele ani držíme lásky věčného krále.“
Čtvrté přikázání, kterému se Hus věnuje, požaduje úctu k otci a matce. Hned na začátku uvádí, že největší přikázání je na první desce, kdy má být milován především Bůh. Současně toto přikázání úcty k rodičům je jako první na druhé desce jako největší vztahující se k lásce vůči bližním. Požadavek se podle Husa vztahuje i na „duchovní rodiče“. Hus přesto úctu k rodičům rozšiřuje na všechny lidi. Připomíná výrok řeckého filozofa Aristotela, že děti každému, koho uvidí, říkají „táta“, „máma“. Zvláštní závazek vzájemné úcty se vztahuje na společenství křesťanů. „Neb zákon Kristóv die, aby všichni křesťané ctěním se předcházeli, to jest, aby se spolu mile cítili.“ Rodičům má být projevována úcta konkrétním způsobem, jakým je zajištění jejich tělesných potřeb, prokazováním skutků milosrdenství a jejich ochranou před násilím, haněním a znevažováním. Hus se zabývá otázkou vztahu mezi poslušností Boha a lidských autorit, ale i nesprávnou výchovou dětí.
Páté přikázání „Nezabiješ“ je východiskem Husova promýšlení činu vraždy a otázek násilí a války. Toto přikázání přestupuje člověk myslí, jazykem i rukou. Na jednání lidí vůči Ježíšovi v pašijových událostech je vidět toto trojí přestoupení – úmysl velekněží a starších, volání lidu „Ukřižuj“ a vykonání popravy rukama římských vojáků. Od zlého úmyslu a slov vede cesta k uskutečnění zlého činu.
Kněží nemají podle českého reformátora Jana Husa bojovat mečem, ani k válčení vyzývat. Hus sice připouští obrannou válku, vedenou světskou vrchností – rytíři, kteří jsou laiky. „Tuto se mi zdá, že slušie stavu světskému brániti, a tak bojovati. Pokračuje: „Ale bojovanie, tj. velmě nejisté a těžké.“ Bojovník musí hledět na to, z jaké příčiny vede boj a jakým řádem. Příčinou je obrana víry a pravdy, a ne boj pro zboží tohoto světa, pro chválu a pyšnou pomstu. A řádem má být láska. Hus vyslovuje svůj křesťanský postoj: „A však jistějšie cesta byla by bojovati duchovně, ne mečem železným vietr bíti, ale k Bohu se modliti a nepřátely k smlúvě napomínati, a bylo-li by potřebie, samému, aby jiní nezhynuli, smrt trpěti.“ Hus dochází k tomu, že v boji nelze uplatňovat křesťanskou lásku, ke které vede své následovníky Ježíš se zásadou „neodplácet zlým za zlé“.
Dává přednost duchovnímu boji před tělesným. Vždyť Kristův rytíř je ten, kdo užívá moc nenásilí. „Bojovanie jest velmě nejistá ke spasenie cesta.“ V této části spisu je zřetelně vysloven Husův osobní postoj a křesťanský názor ochoty pro Kristův zákon vytrpět i mučednickou smrt, než se spoléhat na ozbrojenou obranu. Tato pasáž ve 44. – 50. kapitole připomíná téměř samostatný traktát. Později, v následujících dramaticky vyvíjejících se událostech po Husově smrti, se tímto aktuálním bolestným tématem násilí a války zabývali myslitelé jako univerzitní mistr Jakoubek ze Stříbra, táborský teolog Mikuláš z Pelhřimova a jihočeský biblický myslitel Petr Chelčický.
V oddíle o šestém přikázání „nesesmilníš“ probírá Hus manželské soužití. O manželství Hus pojednával i v dalších svých spisech a kázáních. Ve svých názorech vychází ze středověkých morálních stanovisek i z Ježíšova slova z horského kázání, kdy kořen tohoto hříchu je v duši člověka.
Při výkladu a aktualizaci sedmého přikázání přináší Hus slovy prof. Františka Šmahela „tvrdou kritiku feudálního kořistnictví a sociálního bezpráví“. Nejedná se jen o běžnou krádež a loupež, ale o „násilné branie“, „šacovanie“ (vydírání), „dluhu drženie“, „svatokupectvie“, „lichvu“, „kupeckou lest“ a další. Hus nezamítá panství a s ním spojené držení majetku jako takové. Názorově byl však ovlivněn Johnem Wiclefem, podle kterého, kdo nežije v Boží milosti, ale ve smrtelném hříchu, drží majetek nespravedlivě. Normou je především Boží zákon, který určuje morální oprávněnost k držení majetku.
Kdo se dopustí krádeže z nouze, není podle Husa zloděj. Jako příklad uvádí Hus situaci, kdy Ježíšovi učedníci trhali klasy, když trpěli nouzi a měli hlad. Hus věnuje pozornost otázce lichvy a zastává se chudých lidí, kteří jsou obíráni i o málo ze strany bohatých. Husova sociální kritika se dotýká i kněží a církevních představitelů, kteří žijí v přebytku a nemají s chudými dostatečný soucit.
Osmé přikázání je zaměřeno na provinění se slovem: „Nepromluvíš proti bližnímu svému křivého svědectví.“ Zde Hus promlouvá o pravdě a lži. „Každá lež jest hřiech a každý hřiech jest lež, pro to, že každý hřiech jest proti pravdě a každý smrtelný hřiech je nestanie v pravdě.“ V této části se nachází i věhlasný Husův citát: „Pravda na věky přemáhá, ač na čas poražena bývá,“ inspirovaný verši z 3. knihy Ezdrášovy.
Přestoupení tohoto přikázání je podle Husa trojí – mluvením proti Bohu, proti sobě a proti bližním. V prvním případě se jedná o rouhání, chlubení a reptání. To, co škodí člověku, je prázdné slovo, nemoudrý slib a mnohomluvnost. K provinění vůči bližnímu Hus řadí utrhání, zlou radu, hanění, proklínání nebo pochlebování. Souhlasně s církevními otci Augustinem, Jeronýmem, Janem Zlatoústým a Řehořem říká, že kletba spravedlivému neškodí.
Čtvrtým způsobem přestoupení tohoto přikázání je mlčení. Je to tehdy, kdy člověk mlčí, když by měl mluvit, a zapírá tak pravdu. Podle Husa může věřící laik bratrsky napomínat selhávajícího kněze, neboť jsou oba bratři. „Každý křesťan má být každému křesťanu bratr.“
Deváté a desáté přikázání se týká žádosti, která je kořenem všeho zlého mluvení a jednání. Hus ukazuje, jak má věrný křesťan zlé žádosti čelit. Má k obraně trojí pomoc. Tou první pomocí je chudoba Ježíše Krista, kdy podle jeho příkladu žili apoštolové a další svatí. Druhou pomocí v duchovním zápase je vědomí „marnosti“ či pomíjivosti všeho. Hus to dokládá delší citací z biblické knihy Kazatel. Třetí pomocí je pro Husa varování před přísnou Boží odplatou a obava z odloučení od nebeské radosti. Tato trojí pomoc má vést věřícího člověka k tomu, aby čelil ve svém životě zlé touze. Zlou žádostivost může člověk překonávat jen chtěním dobra, touhou po Bohu, láskou k němu a láskou k bližním. Takto i Hus chápe Desatero, které s důkladností vykládal z pramenů Bible a tradice jako křesťanský teolog a kazatel.
Tomáš Butta
patriarcha
Kalendář Blahoslav 2025, s. 124.
Pozn.: Číslování jednotlivých přikázání Desatera není uváděno podle Základů víry CČSH, ale podle tehdejšího Husem užívaného členění v jeho spise.
