(ČZ 9/2026) Mezi farizeji byl člověk jménem Nikodém, člen židovské rady. Ten přišel k Ježíšovi v noci a řekl mu: „Mistře, ...
víme, že jsi učitel, který přišel od Boha. Neboť nikdo nemůže činit ta znamení, která činíš ty, není-li Bůh s ním.“ Ježíš mu odpověděl: „Amen, amen, pravím tobě, nenarodí-li se kdo znovu, nemůže spatřit království Boží.“ Nikodém mu řekl: „Jak se může člověk narodit, když už je starý? Nemůže přece vstoupit do těla své matky a podruhé se narodit.“ Ježíš odpověděl: „Amen, amen, pravím tobě, nenarodí-li se kdo z vody a z Ducha, nemůže vejít do království Božího. Co se narodilo z těla, je tělo, co se narodilo z Ducha, je duch. Nediv se, že jsem ti řekl: Musíte se narodit znovu. Vítr vane, kam chce, jeho zvuk slyšíš, ale nevíš, odkud přichází a kam směřuje. Tak je to s každým, kdo se narodil z Ducha.“ Nikodém se ho otázal: „Jak se to může stát?“ Ježíš mu řekl: „Ty jsi učitel Izraele, a tohle nevíš? Amen, amen, pravím tobě, že mluvíme o tom, co známe, a svědčíme o tom, co jsme viděli, ale vy naše svědectví nepřijímáte. Jestliže nevěříte, když jsem vám mluvil o pozemských věcech, jak uvěříte, budu-li mluvit o nebeských? Nikdo nevstoupil na nebesa, leč ten, který sestoupil z nebes, Syn člověka. Jako Mojžíš vyvýšil hada na poušti, tak musí být vyvýšen Syn člověka, aby každý, kdo v něho věří, měl život věčný. Neboť Bůh tak miloval svět, že dal svého jediného Syna, aby žádný, kdo v něho věří, nezahynul, ale měl život věčný. Vždyť Bůh neposlal svého Syna na svět, aby soudil, ale aby skrze něj byl svět spasen.“
Kdybychom parafrázovali, tak bychom řekli, že nenarodí-li se kdo z Krista, nenarodí se znovu. Narodí-li se kdo z Krista, narodí se znovu, byť by mu bylo sto let. K tomu nás vedou slova: „Jako Mojžíš vyvýšil hada na poušti, tak musí být vyvýšen syn člověka, aby každý, kdo v něho věří, měl život věčný.“ A o životě věčném přece víme, že už zde na zemi se začíná.
Nikodém je moudrý, je to hledač, je to vzdělaný farizeus, člen židovské rady. Zkrátka je etablovaný na těch nejlepších pozicích. Nechce si to asi rozházet, tak přichází za tím, co ho láká, v noci. Láká ho a zajímá ten zvláštní muž, který činí tak neuvěřitelná znamení, ten zkrátka od Boha být musí.
Ježíš to poznává, vnímá to, že přichází hledač. A tak mu to nandá hladce zostra. Představí se mu jako Boží Syn z nebe seslaný.
Postní čas je prostorem přípravy na Velikonoce, osvobozením se od náplav. Když je řeka moc zanesená bahnem, přijede bagr a vybagruje bahno ze dna. A řeka zase krásně utíká. Tak i my si máme vyčistit duše, abychom Velikonoce mohli prožít a ne je jen „zaplácnout“ lidovými zvyky.
A text, který jsme dostali, slovo, které drží Ježíš k Nikodémovi, nám pomůže zprůchodnit řeku našeho života. „Co se narodilo z těla, je tělo. Co se narodilo z ducha, je Duch.“ Ježíš tu poukazuje na to, co Nikodém zná a co nám přibližuje exeget, že tělem byl v tehdejším kontextu míněn celý člověk. Tedy s myslí, pocity, emocemi. Ne pouze jeho tělesná schránka. A Duchem je míněn Duch Boží, jehož nositelem je zde Kristus jako Boží Syn, který bude vyvýšen Otcem, aby se stal posilou lidem. „Tak jako Mojžíš vyvýšil hada na poušti, tak musí být vyvýšen Syn člověka, aby každý, kdo v něho věří, měl život věčný.“
K tomu se dozvídáme: Židé putující do země zaslíbené reptali, že si to takhle tedy nepředstavovali. Hospodin si to ovšem taky takhle nepředstavoval, tak na ně výchovně sesílá jedovaté hady. To Židy probralo, takže se káli a Mojžíš se obrací na Hospodina, co teď. A On mu navrhne, aby udělal bronzového hada, přitloukl ho na kůl a kdo naň pohlédne, bude uzdraven. Had symbolizuje zlou sílu, která vyhnala Adama s Evou z ráje, bronz je nejsilnější tehdy známý kov, had přibitý na kůl je had poražený. Poražené zlo. Ten, kdo pohlédne na poražené zlo, bude uzdraven.
Tak musí být vyvýšen Syn člověka, aby ten, kdo naň pohlédne, byl očištěn. Ne nadarmo dostáváme v postu text tak alarmující. Ježíš bude vyvýšen na kříži. Bude viset na kříži jako zdechlina a trpět. Strašlivé. Tehdy to tak bývalo. Kam oko dohlédlo, bývaly v jeho době kříže. Smrtící nástroje, jak nás, ze svého pohledu oprávněně, kritizují Svědci Jehovovi. Jenže když si vezmeme, že takovouto obětí Ježíš na sebe vzal naše hříchy, aby nám bylo odpuštěno, je to o jiném. Spasitel za nás takhle hrozně umřel, abychom mohli být zachráněni. Kříž přestává být smrtícím nástrojem, stává se nástrojem cesty, cesty oběti, která vrcholí v Kristově návratu mezi své po zmrtvých-vstání a posléze v návratu mezi všechny ostatní v Duchu, aby nám byl tím, kdo nese rozhřešení.
To Nikodém netuší. Ale tuší, že se tu děje něco přesahujícího. Co, nám prozrazuje poslední věta: „Vždyť Bůh neposlal Syna na svět, aby soudil, ale aby skrze něj byl svět spasen.“
Opíšu to naprosto burtonovsky. Naše zahrada je koridorem toulavých koček. V prosinci přibyla jedna nová, malá vytřeštěná kočička, asi ji někdo vyhodil, protože zpočátku byla svítivě bílá. Ale po pár dnech už bylo jasné, že je běženec. V zahradě se pohybují tři stálé, již zabezpečené kočky, to už jsou perzóny. Pokud má nová kočička něco dostat, okamžitě to zlikvidují. Vím, kde přebývá, dostala domeček, tak za ní chodím velmi brzo ráno. To naše tulačky chrápou u neskonale dobré sousedky ve svých pelíškách na chodbě. Nová kočička mě slyší, jak schválně dupu v holinách na venkovních schodech, vyleze z domečku v tújích a čeká opodál. Já s baterkou nakráčím s proviantem a nasypu do misek granule a kapsičku. Když mizím po schodech, kočička vyleze a taky všechno zmizí. Je na distanc, ale příliš hladová, aby odolala. Tak si spolu koexistujeme, zavedeným kočiskám zahradním navzdory.
Přijde mně, že my lidé jsme jako tahle bezprizorní kočička a Hospodin v Kristu je ten, kdo přichází brzy ráno, aby nás nakrmil. A jen hladoví už čekají. Jen hladoví po Duchu. Jen hladoví po Bohu. Jen hladoví v Kristu. A jen ti dostanou tu krmi, o kterou by je den připravil. Den plný dravců. Řečeno symbolicky.
Nikodém přišel v noci, přišel do ticha jako bílá kočička. I my se musíme ztišit, abychom Boha zavnímali. A musíme mít hlad. Hlad po Duchu. Tak kéž jsme tuláci hladoví po Bohu, takoví mají šanci. Kéž jsme hladoví jako Nikodém. Pochopil, obstál. Zastal se Krista před radou, Kristu z kříže sejmutému donesl sto liber směsi myrhy a aloe. Už byl dávno Jeho. My mu nic nosit nemusíme, my mu totiž můžeme jít naproti, když On už dávno vykročil naším směrem. Amen.
Dej nám, Pane, touhu putovat za tvým světlem,
kéž jsou nám záblesky tvé dobroty kompasem
na pouti tmou a šerem, když se v lidském pokolení začíná stmívat.
Kéž nám odvaha z tebe pomáhá posvítit i druhým k odvaze k dobru. Amen
Autor: Marta Silná
Český zápas č. 9/2026 z 1. 3. 2026
Obrázek: Henry Ossawa Tanner (1859–1937): Nikodém navštěvuje Ježíše (1899), Wikimedia Commons (public domain).
