Článek bratra patriarchy publikovaný v Českém zápase dne 17. 5. 2026
František Palacký byl zcela jistě charismatickou osobností a jako takový byl známý svým současníkům. Byl především odborným historikem a napsání českých dějin považoval za své životní poslání. Původně je chtěl napsat alespoň do roku 1627, ale nakonec je dopsal do roku 1526. Ve svém pojetí českých dějin jako jejich vrcholné období spatřoval husitství. Vstoupil do veřejného a politického života jako ten, kdo prosazoval proti absolutistické centralizaci Rakouska jeho federalizaci a kdo zastával zásady demokracie.
Dějiny jako zrcadlo pro přítomnost
V českém národním obrození vykonal Palacký mimořádný úkol tím, že odborným způsobem na základě detailního studia pramenů zpracoval historii českého národa, respektive její část až do začátku 16. století. Dějiny jsou podle Palackého pro národ zrcadlem. Mají mu zrcadlit minulost k poučení, k upamatování a posílení v odolnosti, „aby tak národ za všech okolností kráčel po cestách pravdy a práva a nestal se pyšným v čase úspěchu a nemalomyslněl v protivenství“, jak to uvádí ve své předmluvě k prvnímu vydání svých Dějin národu českého v Čechách a v Moravě v českém jazyce v roce 1848. Dějiny jsou tak důležité nejen pro poznání a objasnění minulosti samé, ale pro naše ponaučení, hlubší znalost a načerpání odolnosti pro současnost. Toho nedosáhneme poznáváním všech jednotlivostí a podrobností historie, ale především pochopením jejího smyslu. Tím otevřel Palacký diskusi o smyslu českých dějin, která není ukončena ani v přítomnosti. Na Palackého navázal T. G. Masaryk názorem, že hlavním obsahem našeho národního vývoje byla až do 18. století idea náboženská. Zvláště husitství a celá česká reformace byla výrazně náboženské povahy. Palackému však nešlo jen o stránku náboženskou ve smyslu teologického výkladu věroučných sporů v historii, ale především o hledisko mravní a národní, jak to ve svém nahlížení na české dějiny uplatňoval. Přesto byl Palacký vystudovaný evangelický teolog, i když osvícenského ražení, který měl hluboký vhled do teologické problematiky a věroučných sporů v husitství. Ve svých Dějinách, z velké části věnovaných právě období husitství, se zabývá například tématem autority Písma u Jana Husa a v husitství jako takovém, popisuje členění husitských směrů podle jejich věroučných přístupů a náboženské praxe a seznamuje s průběhem disputací mezi zástupci husitů a katolické církve na Basilejském koncilu. Později tento náboženský zřetel rozvíjeli především evangeličtí církevní historici F. Hrejsa, F. M. Bartoš a A. Molnár, ale také v Církvi československé husitské historici a teologové jako M. Kaňák nebo Z. Trtík. Zatímco marxistická historiografie, kterou představovali J. Macek, F. Graus, se soustřeďovala na sociální, hospodářskou a politickou stránku husitství. Od 80. let minulého století a zejména po roce 1989 medievisté a husitologové jako F. Šmahel, P. Čornej nebo Z. Coufal zahrnovali a zahrnují do svého zkoumání i náboženskou stránku, která patří do komplexního obrazu husitství v kontextu středověku a jeho mentality. Od dob Palackého historická věda v mnohém pokročila, ale dějiny a jejich výklad mají také svůj rozměr morální a nábožensko-filozofický. S důsledným odborným studiem pramenů spojil právě tento přístup František Palacký. Bez tohoto nábožensko-mravního přístupu Palackého k dějinám nám jeho rozsáhlé dílo a snažení může zůstávat málo pochopitelné až nesrozumitelné. Podle Palackého mají být dějiny zrcadlem národní i lidské historie pro přítomnost a budoucnost. Jak to vyjádřil evangelický teolog J. L. Hromádka ve svém pojednání Palackého osobnost a význam v národním probuzení vydaném před sto lety v roce 1926: „Palacký otevřel Čechům pohled na děje minulosti, aby poznali sami sebe, aby si uvědomili své poslání a určení a promýšleli nejvyšší ideály.“
Demokrat a tvůrce českého politického programu
Palacký byl v kruzích národního obrození veřejně známou a uznávanou osobností. V roce 1848 se přímo stává politickým vůdcem českého národa. V tomto revolučním roce se projevuje silný vzdor proti rakouskému absolutismu a jsou požadovány reformy politické, ale i církevní. Je veden zápas o větší občanská a národnostní práva. František Palacký, stejně jako Karel Havlíček Borovský, odmítal prosazování požadavků násilnou cestou, jak to činili radikálové. V pohledu Palackého a Havlíčka každá radikální agitace, jež se nechce držet platných zákonů, nakonec dá mocenské trumfy do rukou politické reakce. Palacký představoval demokratický a národnostní program a akceptoval moderní konstitucionalismus. Prosazoval vládu lidu prostřednictvím demokratické ústavy a stavěl se proti rakouskému centralismu, který by měl ustoupit federaci národů. Roku 1865 uveřejnil spis Idea státu rakouského a odůvodnil zde federalistický program z let 1848-1849. Podle Palackého souvisí demokracie s humanitou, neboť uznává právo lidskosti v každé lidské osobě. To se podle něho srovnává s křesťanskou naukou ve smyslu, že všichni lidé, bez rozdílu stavu a pleti, jsou synové jednoho Otce na nebesích, jak to vyjadřuje v článku O demokracii. Kriticky se Palacký stavěl proti revolucionářství a komunismu. Za hlavní důvod proti snahám socialistickým uvádí přirozenou nestejnost lidí. Uznává oprávněnost socialismu, jen pokud by se opíral o praxi prvého křesťanství a Jednoty bratrské. Nerovnostem má odpomáhat láska a dobročinnost. Zastával se šlechty a jejích historických privilegií, neboť právě určitá část šlechty podporovala české národní zájmy. V období po roce 1849, kdy byla revoluce poražena a v Rakousku dochází k nástupu reakce, je Palacký podobně jako Havlíček vystaven politickému tlaku. Je jako osoba pro stát nebezpečná vytlačen nejen z politiky, ale ztrácí i své postavení a respekt ve společnosti. V tomto čase osobního ponížení mu byla oporou jeho manželka Terezie a útěchu mu přinášela také historická práce, které se po odchodu z politiky plně věnoval. Po změně politické situace v Rakousku byl Palacký v roce 1860 do politiky znovu povolán a císař ho dokonce v roce 1861 jmenoval jako prvního Čecha nešlechtického původu doživotním členem panské sněmovny říšské rady. Paradoxem je, že po době osobního i společenského ponížení, kdy se s ním lidé nechtěli stýkat a raději se mu na ulici vyhýbali, aby se s ním nemuseli zdravit, přišla doba ocenění jeho zásluh a neobyčejného oslavování i budování pomníků po jeho smrti.
Politické názory Palackého založené na humanitě a demokracii byly velmi blízké T. G. Masarykovi. V roce 1898 k výročí nedožitých 100. narozenin Palackého napsal Masaryk spis Palackého idea národa českého. Palacký a Masaryk žili každý v jiné a značně odlišné době. Masaryk na počátku bouřlivého a válkami zmítaného 20. století uskutečnil politické dovršení českého národního obrození vznikem samostatného demokratického státu. Z tohoto hlediska byl Masaryk mimořádně úspěšným politikem. Palacký naopak bývá někdy považován za neúspěšného politika, přesto to byl právě on, kdo položil základy české demokratické politiky.
Český zápas č. 20/2026
