(ČZ 27/2025) Tomáš Butta: Nikajsko-konstantinopolské vyznání víry ve výkladu Mistra Jana Husa
Součástí česky psaného uceleného katechetického a vzdělavatelského Husova spisu zvaného Výklady je spolu s Desaterem a Otčenášem českým reformátorem objasňováno též Vyznání víry. Jeho podrobné vyložení vychází z tzv. Apoštolského kréda, po kterém následuje jeho shrnující kratší vysvětlení. Hus ve svém spise vykládá také nikajsko-konstantinopolské krédo.
Krédo souviselo od počátku se křtem a katechezí a později se stalo také součástí bohoslužby. Tzv. apoštolské krédo se ujalo v západní církvi, obecně se v křesťanství na východě i západě rozšířilo právě nikajsko-konstantinopolské vyznání. Jeho vznik ve 4. a 5. století po Kristu souvisel s tehdejšími věroučnými spory, řešenými na koncilech v Nikaji (325) a Konstantinopoli (381), a vymezováním se křesťanské církve vůči různým heretickým naukám. Zvláštním způsobem bylo nikajsko-konstantinopolské krédo potvrzeno na koncilu v Chalkedonu (451).
Toto druhé uvedené krédo bylo zařazeno do římské mše, stalo se součástí mešního obřadu o nedělích a svátcích a věřící je říkali latinsky. V Husových Výkladech se nachází ve 27. kapitole ve staročeském překladu a v 28. kapitole smysl tohoto vyznání Hus objasňuje. Prokazuje teologickou schopnost, bystrost a znalost problematiky trojiční a christologické, které se s důkladností věnoval ve svých pojednáních k Sentencím Petra Lombardského na pražské univerzitě. Hus se v česky psaném výkladu nikajsko-konstantinopolského vyznání snaží jej vysvětlit a podat srozumitelnou formou s tím, že víra se netýká jen věroučného obsahu, ale předně osobního vztahu k Bohu a následování Ježíše v životě.
První článek je vyznáním víry v jediného Boha Otce, stvořitele všeho. Hus toto vyznání jednoho Boha staví do protikladu k názoru manicheismu, podle kterého jsou dva bohové – jeden dobrý a druhý zlý. Vymezuje se i vůči tvrzení, že svět je věčný a nebyl Bohem stvořen. S těmito a dalšími výklady světa se křesťanská biblicky zakotvená víra musela vyrovnávat již v čase koncilu v Nikaji.
Také v případě druhého článku nikajsko-konstantinopolského kréda Hus drží pravověrnou křesťanskou víru, podle níž je Ježíš Kristus věčný Boží Syn. Koncil v Nikaji to formuloval „Bůh z Boha, světlo ze světla…“ Hus tento obraz světla užívá pro vysvětlení tajemství původu Ježíše Krista, když říká: Rozuměj, že světlo syn jest věčně z světla otce jako paprsek z slunce“ (Výklady, s. 108). Formulaci „Světlo ze Světla“ máme v našem velkém krédu Církve československé husitské, které vyznáváme při liturgii i dalších obřadech.
Hus vysvětluje pojmy a výpovědi kréda vztahující se k tajemství Ježíše Krista, které byly právě formulovány a vyhlášeny na koncilu v Nikaji. Užívá k tomu staročeské výrazy „ne učiněný“ (nestvořený), „urozeného“ (zrozeného) a „spolu podstatného s otcem“ (stejné podstaty s Otcem – řecky homoúsion to Patrí). Hus se v nauce o Boží Trojici odkazuje na církevního otce Augustina, který napsal rozsáhlý spis věnovaný tomuto tématu. „Sestoupení Božího Syna z nebes pro nás lidi a pro naši spásu“ vysvětluje Hus tak, že to znamená, že se Ježíš Kristus ponížil a vzal na sebe způsob služebníka.
Ve třetím článku o Duchu svatém je patrné, že Jan Hus je otevřenější vůči pravoslavným křesťanům, kteří nemají součástí kréda tzv. filioque. Jedná se o dodatek, který vložila západní latinská církev do nikajsko-konstantinopolského vyznání víry koncem 7. století. Formulace tak zní, že Duch svatý vychází z Otce „i Syna“. V Římě byla přijata kolem roku 1000. Dodatek se setkal s nesouhlasem ze strany východní řecké církve a stal se důvodem dlouhých sporů. Hus se nad tímto sporem zamýšlí a připomíná řecké otce Jana Zlatoústého a Jana z Damašku i další, kteří tuto víru drželi. Hus vkládá osobní vzpomínku na setkání s pravoslavnými křesťany a rozhovor o odlišnosti v této věroučné otázce, kdy si své chápání vyjasňovali. Dodává k tomu: „kdyby pilni byli lidé viery i s našie strany i s jejich a neměli by pýchy, brzy by sě sjednali v úmyslu, ač sě málo v slovách dělé“ (Výklady, s. 109).
V části kréda, která se týká církve, oproti dvěma znakům její pravosti – „svatá, obecná“, jak je to vysloveno již v apoštolském krédu, v nikajsko-konstantinopolském vyznání je zdůrazněna jako třetí znak, že je „jedna“, a doplněn je i čtvrtý znak „apoštolská“. Hus k tomu říká, že její hlavou je Kristus, ne Petr nebo Pavel. Bůh dal Krista jako hlavu nad celou církví, která je jeho tělem (Výklady, s. 110). Těmito znaky pravé církve se Hus zabývá podrobněji v teologickém latinsky psaném spise De ecclesia (O církvi).
Mistr Jan Hus v závěru výkladu nikajsko-konstantinopolského kréda říká, že těm, kterým Bůh otevřel přístup k tomu, aby více a zjevněji věřili, jsou o to více zavázání věřit. Člověk mající rozum má věřit v Boha Otce i Syna i svatého Ducha. Krédo a jeho články jako „kusové svaté viery“ mají podle Jana Husa podněcovat lidi k milování Boha, k nenávidění hříchu a k nadějeplnému očekávání věčné radosti.
Užívání nikajsko-konstantinopolského kréda v husitství dokládá i Jistebnický kancionál, ve kterém je toto starokřesťanské vyznání s melodií a s textem latinským i českým (č. 69).
Tomáš Butta
Český zápas č. 27 z 6. 7. 2025
