(ČZ 25/26) Shlédla jsem na Noe film Interwiev s Bohem. Režie P. Lang, USA 2018. Hlavní postavy: Novinář Paul Asher – hraje ho Brenton Thwaites, Bůh – David Strathairn.
Recenzenti filmu z laické veřejnosti na ČSFD se v několika případech shodli, že doufali, že to bude něco jako Hovory s Bohem od Neala D. Walsche. To jsou tři díly a pak i další knihy s podobným obsahem. Recenzenti jej milují, ale teology je mu vyčítáno, že je pod vlivem New age či pantheismu. Tento Američan začátkem devadesátých let prožil řetěz katastrof. Shořel mu dům, odešla mu žena, těžce se zranil při autonehodě a zůstal na ulici. Žil u smetiště a živil se zbytky z plechovek. Počítal s tím, že jeho život skončil. Až se vzepjal k tomu, aby začal psát své poznatky, zkušenosti, pocity...
Jeho příběh v určitém bodě koresponduje s příběhem Němce E. Tolleho, který napsal Sílu přítomného okamžiku. V hluboké depresi prošel vnitřním obrácením: „Cítil jsem, že jsem vtahován do jakéhosi víru energie. Ten pohyb se stále zrychloval. Začal jsem se třást strachem. Jakoby z nitra své hrudi jsem uslyšel slova „Ničemu se nebraň“. Měl jsem pocit, že jsem vtahován do naprosté prázdnoty. Tato prázdnota však byla spíš v mém nitru než v okolním světě.
Najednou můj strach zmizel a já se do té prázdnoty ponořil... Moje falešné trpící já splasklo, jako když vypustíte nafukovacího panáka. Zbyla moje skutečná přirozenost. Prožíval jsem stavy nepopsatelné blaženosti a posvátnosti. Přišel čas, kdy mi nezbylo nic na materiální úrovni. Neměl jsem žádné přátele, zaměstnání, domov. Žádnou společensky definovanou identitu. Téměř dva roky jsem strávil na lavičkách v parcích ve stavu nejhlubší blaženosti.“
Oba tito muži se ocitli za hranicí společenské únosnosti. Stali se bezdomovci. Zůstali oproštěnými od toho, čím jsme nuceni se běžně zabývat – zaměstnáním, kontakty, vařením, nákupy… Neměli nic, nic, měli prostor. Kolem sebe a v sobě.
Walsch vlivem vnějších okolností, s pocity zmaru, Tolle vlivem depresí, které vyvrcholily touhou po sebezničení a duchovním zážitkem osvobození se. Oba přinesli společnosti knihy, které s ní otřásly.
Mají něco společného. Jsou víceméně pantheističtí, zahrnují existenci do celku – všichni jsme součástí jedné skládačky a spojuje nás láska.
Zní to úžasně přitažlivě, ale nefunguje to.
V našem filmu mluví Bůh s mladým mužem, který je připraven skončit s existencí, protože díky vnějším okolnostem neví, kudy kam. Manželka mu zahnula a pobyt ve válečném Afghánistánu (jako novinář) mu ukázal schopnost člověka ke zlému v té nejvyšší rovině. Bůh se s ním setkává a stále mu dává najevo, že má svobodu rozhodování se a že má svobodu k tomu, rozhodnout se pro dobrou volbu proti volbě zlé. Nese za své rozhodnutí odpovědnost.
Celé to zní pozitivně a ušlechtile, ale zdá se mi, že to tak úplně není. Že člověk nemá úplně svobodnou volbu, protože je determinován. Tím, jak je namixován geneticky po dědovi, pradědovi, prababičce..., všichni jsme konglomerát našich předků, dále jsme determinováni společností, v níž žijeme (v Číně jedí psy, Japonec se nesmí u stolu vysmrkat…). Vlivem mnoha faktorů přichází hranice, stavy, které nepřekročíme, situace, které nezvládneme.
Zdá se mi, že na křesťanství je nejúžasnější, že Bůh nás bere s našimi danostmi, omezeními a že nám v Kristu pomáhá, abychom se „snesli“ i jako nesnesitelní. Že jsme i takoví milováni. Bůh ví o zlu, které na nás útočí, msta, nenávist, křivé obvinění, ví, že jsme křehcí a zranitelní. To nemá být obhajoba křiváctví, to má být útěcha v časech pocitu, že na to nemáme, že to nedáme, že proto s námi Bůh není. Je s námi vždycky.
Marta Silná
Foto: CSFD
Český zápas č.25 z 21. 6. 2026
