(ČZ 28/2025) Bitva na Vítkově byla první křižáckou výpravou krále Zikmunda a papeže Martina V. proti husitům.
Upálení Mistra Jana, později Jeronýma Pražského, vyvolalo velkou reakci všeho českého lidu, který viděl v Husovi velkého mučedníka. Povstal nejen obyčejný lid, ale bouřila se i část šlechty, která se zformovala do svazku husitské šlechty. V jejím čele stál Čeněk z Vartenberka, který se stal jakýmsi ideovým vůdcem reformistů, kteří psali protestní manifesty proti Husovu upálení. Významný byl manifest, který Čeněk připravil společně s Oldřichem z Rožmberka, v němž vyzvali k odmítnutí Zikmundových nároků na český trůn. Nato král Zikmund nabádal Čechy k odmítnutí manifestů a žádal, aby kráčeli ve šlépějích svých otců a setrvali v křesťanské víře a v poslušnosti nového legitimního krále (viz Sborník Husitského muzea, Tábor 2004).
To se odehrávalo na jaře, ale Zikmund již od zimy nelenil a podle historika F. Šmahela považoval jaro za nutnou dobu k mobilizaci. Proto 1. března 1420 vyhlásil papež bulou Omnium plasmatoris Domini první ze čtyř křížových výprav.
Je známo, že husitství nebylo jednotným homogenním proudem a právě křižácké výpravy dokázaly spojit radikály s umírněnějšími skupinami – což se stalo základem jejich úspěchu v bitvě na Vítkově.
Boj husitů o Prahu
V čele vnitřního zápasu husitství stála Praha jako „matka českých měst a hlava království, podporována dalšími husitskými městy.
Od dubna Zikmund táhnul Čechami proti husitům. V květnu si podmanil bez boje Hradec Králové a díky zradě mocného českého šlechtice Čeňka z Vartenberka dosáhl také Pražského hradu. Šlechtici se totiž nelíbila spolupráce Prahy s táborskými radikály. Výhrůžně nechal Zikmund nejprve usmýkat koni v pražských ulicích a pak upálit novoměstského Jana Krásu. Navíc se 364 pánů a rytířů českých obcí postavilo proti Praze. Tím měl Zikmund trumfy v ruce, když jednal s Pražany v Kutné hoře.
Praha se lacino prodat nedala, Jan Želivský a další kazatelé svými plamennými projevy burcovali „přívržence pravdy“ a Prahou zněla píseň „Povstaň, povstaň veliké město Pražské“.
Podle historika Šmahela se konalo bouřlivé zasedání, ze kterého byli vykázáni katolíci a došlo k dohodě postavit se Zikmundovi na odpor a ku pomoci povolat husitské obce. Ku Praze se vydali Táboři, kteří u Benešova – Pořičí nad Sázavou narazili na Zikmundovo vojsko a strhla se bitva, ve které mohlo padnout až kolem padesáti bojovníků. Údajně již zde velel Jan Žižka. Ku Praze byla cesta volná. Historik Šmahel upozorňuje, že Táborští nespěchali Praze ku pomoci jen kvůli společnému nepříteli, ale „výprava měla širší misijní záměr“ – přenesení Tábora do Prahy: „Nové království mělo mít metropoli zbavenou všech zjevných hříchů a nepravostí.“ Všechny venkovské a pražské radikály spojovalo působiště a odhodlání dovést očistu až do konce. „Celá husitská levice nalezla společnou řeč,“ píše Šmahel. Mnozí katolíci dali přednost dobrovolnému vyhnanství a jiní ze strachu o majetek se naoko přidali ke kališníkům.
Koncem června se v Praze shromáždilo mnohonárodnostní křižácké vojsko a postupně zaujímalo východní postavení táhnoucí se od Pražského hradu přes ležení na Letné až po Bubny. Jednalo se o největší intervenční armádu, která se do té doby v Čechách vůbec soustředila a čítala kolem třiceti tisíc osob. Podle odhadu Prahu hájilo jen kolem devíti tisíc bojovníků. Nuncius Ferdinand nabídl Praze možnost vyjednávat.
K žádné dohodě ale nedošlo a zatím se obě strany připravovaly k boji. Křižáci se šikovali z oblasti Špitálského pole – dnešního Karlína. Husité k velení přizvali Jana Žižku, který opevňoval horu Vítkov. K první srážce došlo již 13. července na Špitálském poli a husité utrpěli přitom ztráty. Druhého dne křižáci útok zopakovali. František Šmahel bitvu popisuje tak, že „nepatrná hrstka obránců v čele s Žižkou statečně čelila vojsku markraběte Bedřicha, kterého posílili Rakušané.“ V kritické chvíli přivedl kněz se svátostí v ruce Žižkovi na pomoc zástup selských cepníků a zhruba padesáti střelců. Křižáci se dali na panický útěk. „Během jedné hodiny, jak se později ukázalo, bylo rozhodnuto o celém tažení.,“ píše František Šmahel.
Praha v podvečer 14. července slavila vítězství husitských zbraní. Táborský kněz Jan Čapek složil děkovnou píseň „Dietky, Bohu zpievajme“, kterou 15. července dětští zpěváci rozšiřovali v pražských ulicích. Praha očekávala generální útok, ale k tomu již nedošlo.
Ponížený Lucemburk se však nechal 28. července 1420 korunovat českým králem. Dějištěm byla katedrála sv. Víta na Pražském hradě, ale husitská Praha korunovaci neuznala. Zikmund 30. července rozpustil křižácké vojsko a 2. srpna jako poslední opustil Prahu, když zamířil do Kutné Hory, kterou si zvolil za dočasné sídlo.
Podle knihy historika Františka Šmahela „Husitská revoluce 3: Kronika válečných let“ připravil Mirko Radušević
Ilustrace: Obraz Alfonse Muchy Po bitvě na Vítkově, 1923, vaječná tempera, olej, plátno, 405 × 480 cm (Žižka po vítězství sestoupil se svými bojovníky z Vítkova. U polního oltáře drží táborský kněz hostii.) Zdroj: mucha-epopej.cz
Český zápas č. 28 z 13.7. 2025
