(ČZ 30/2025) Moderní evropské město v polovině 19. století dalo světu nového tvora, městskou figurku. Francouzština mu říká flâneur, v jiných jazycích se jen obtížně hledá ekvivalent.
Je to muž, který má najednou dost času, to znamená i dost peněz, aby se mohl městem jen tak procházet. Nemá co na práci, ale nemá ani žádné zvláštní potřeby, je zajištěný. A proto si špacíruje, korzuje a rozhlíží se, hlavně jestli druzí dostatečně závistivě pohlížejí na něho. On je to totiž zpravidla i dandy, švihák, štramák. (Komu dnes ty výrazy ještě něco říkají?) Takto se procházel Kodaní vyparáděný filosof a literát a taky kontroverzní teolog Søren Kierkegaard. Paříží zase rád bloumal básník Charles Baudelaire, každý den v jiném obleku, s novou imagí.
Ono totiž město v oné době začalo nabízet hodně k vidění. Vznikaly obchodní domy s velkými výlohami a lákavým zbožím. Ve vnitroblocích byly propojené pasáže a v nich luxusní obchůdky s módními artikly pro náročné. Už ne šlechta, ale bohatnoucí buržoazie, neurozená sice, ale rovněž poměrně vzdělaná a kultivovaná, okázale demonstruje, že to ona převzala dominantní místo ve společnosti. Zrodil se nový životní styl, měšťák, šosák, jak se mu někdy hanlivě říká. Na prahu 20. století si těchto nových typických postaviček městského prostředí všímá sociolog Georg Simmel (na snímku). A ve 30. letech o proměnách vkusu a stylu na příkladu právě Baudelaira píše pozoruhodný literát a filosof Walter Benjamin.
Co je na exhibujících se flanérech, poflakujících se zevlounech nového, zajímavého? Oni se totiž dovedou dívat. Dívají se jinak, než na svět a kolem sebe dosud lidé hleděli. Vnímají banální prostředí ulic jaksi esteticky, umějí si vychutnat technickou stránku nové civilizace a moderní doby s intelektuálním odstupem jako fenomén zasluhující obdiv a zamyšlení. A ano, užívají si to, jsou to praví rozkošníci, ohlašují tu skvělou belle époque, která právě nastává. Simmel a Benjamin jako první teoretici módy a životního stylu nám říkají, že nemusíme jen běžet do práce a za nákupy, že nemáme vše ponižovat utilitárním, přízemním pohledem, že i my, obyčejní lidé, jsme-li aspoň trošku kulturní, můžeme zakusit něco z onoho estetického, povznášejícího, co nám fenomény našeho skvělého světa nabízejí k hledění. K hledění, ne ke koupi…
Zkušenost flanérů jsme nakrátko zažili, když jsme za covidových lockdownů nikam nesměli – a mohli jsme se jen procházet, s rouškami a rozestupy… Nikam jsme nešli, šli jsme jen tak, na procházku. A jak nám právě ta procházka byla vzácná! Tak vzácná, že si toho i myslitelé všimli. V německy mluvících zemích se tehdy, v roce 2021, psalo o nové vědě – promenádologii (referoval o tom 16. 2. Martin Fendrych na serveru Aktuálně.cz). Vyvstaly souvislosti: jak nám Petrarca už na prahu renesance objevil horskou turistiku, zmíněn byl Kierkegaard i Baudelaire. Nejednoho i u nás napadlo, že básník-chodec byl Vítězslav Nezval, Ivan Blatný, a stále je třeba Josef Kroutvor. Jak si lidé najednou užívali ježdění po městě na kole, koloběžce, skateboardu, jak byli nadšení z života bez auta… Ještě rok doznívalo překvapené objevování krás vlasti při tuzemské dovolené.
Chodit, jít pěšky, vůbec není obyčejná věc. Dokonce existují filosofové, kteří o chůzi – a v chůzi – přemýšleli, a prokázali, že pohyb myšlení svědčí (například Frédéric Gros, Alexander Matoušek) a učí nás při tom se dívat (třeba Daniela Hodrová).
Náboženské poutě jsou samozřejmě jiný příběh. Mají jiný cíl a smysl. Ale i na nich si můžeme všimnout, že mnohdy je sama cesta důležitější než dosažení cílové destinace. Kolik jen Čechů, těch sekulárních Čechů, se každoročně vydává do Santiaga de Compostela. Kvůli svatému Jakubovi? Ne. Kvůli sobě… Podstatné je: není to turistika. Jde o duši…
Vladimír Šiler,
Ilustrace: Představa flanéra od francouzského malíře první poloviny devatenáctého století Paula Gavarniho
Český zápas č. 30 z 27. 7. 2025
