Možná nějaký "uvozující text" celé sekce o tom jak se texty syndikují z ČZ?
Ke Dni Země se již tradičně setkáváme také v jarním období u lesní kaple ve Škodějově v Podkrkonoší. Obklopují nás nejen rostliny a květiny, vyrůstající po zimě ze země, stromy mohutné i malé, které musejí čelit silným větrům z hor a které jsou zavlažovány jarním deštěm. Obklopují nás také zvířata – žijící volně v lesích a na loukách v této malebné, ale drsné krajině Podkrkonoší.
V dnešní perikopě z Janova evangelia se opět setkáváme s Dobrým Pastýřem, který zná své ovečky jménem, nepřelézá ohrady jako zloději a vchází tam dveřmi, kterými je vlastně On sám.
Na všechno, co se nám v životě kdy stalo nebo děje, můžeme vždycky pohlížet z různých úhlů. Někteří lidé dokážou i v tom nejtemnějším okamžiku svého života vidět pozitivní smysl.
Co je člověk, aby byl hoden na tomto světě být? Takhle mnou kladená otázka je dozajista starší než ta identicky hamletovská. Svět pozemské marnosti je pouze skicou něčeho skutečného, věčného.
Ježíšova svatost, moc a autorita vedla mnohé lidi k úvahám o tom, „zda opravdu není Mesiáš“. Nutili Ježíše, aby se tak projevil, ale on sám zachovával v tomto ohledu obezřetnou zdrženlivost.
V těchto dnech uplynulo 120 let od narození faráře Josefa Davida, jednoho z věrných, kteří službě církvi a lidem zasvětili celý život.
Rozhovor s Bohumilem Ždichyncem o jeho knihách zaměřených na známé i méně známé postavy jižních Čech.
Vzkříšení Ježíše Krista je centrální osou lidských dějin a duchovní evoluce stvoření. V Kristově vzkříšení nastává završení procesu, který kapadočtí otcové nazývali theosis – zbožštění.
Pokud vnímáme Velikonoce především jako svátky jara, probouzející se přírody a nového života, pak je ten radostný tón jednoznačný.
Príliš často je kríž predkladaný nášmu uctievaniu nie ako vznešený cieľ, ktorý dosiahneme tým, že prekonáme samých seba, ale skôr ako symbol smútku, obmedzovania, potláčania. Na kríž sa odvolávali nekrofilné povahy, ktoré milujú viac ťažkosti než radosť zo života.
Velikonoce mají dva základy: připomínku toho, co se tehdy stalo – smrt Krista. A také jeho vzkříšení, další příchod, nový život. Jsou Passio i Pascha, říká akademik a duchovní Církve československé husitské Pavel Kolář.
Nejprve mi prosím odpusťte, že radostné Velikonoce uvedu neveselou diagnózou naší doby, která nám vyjevila, co jsme zač: rozmazlení, zhýčkaní, sebestřední, pohodlní. Utopeni v banalitách a malicherných sporech o nic si vymáháme každý svá práva bez povinností, svobodu bez odpovědnosti. A naší cestou, pravdou i životem je babylonský internet...
Volné rozjímání nad jedním ze svátečních svitků, předčítaném v židovské tradici při svátku pesach, je drobným průvodcem člověka, který se učí milovat.
Když jsme na začátku února vyrazili na cestu po Thajsku, neměli jsme ponětí, co všechno nás na této pouti potká. Naše kroky započaly v hlavním městě Bangkoku, naše očekávání byla zcela jiná než realita.
Nebojte se! Hledáte Ježíše? Nazaretského, ukřižovaného? Vstal, není zde... Jděte a ohlaste jeho učedníkům... Hledej Ježíše v krajině! Připojit se mohou úplně všichni.
Tradičním textem Květné neděle je text o vstupu Ježíše do Jeruzaléma, o jeho cestě vstříc smrti, o které věříme, že je smrtí zástupnou, smrtí vykupující, smrtí dávající naději všem smrtelníkům. V našich sborech čteme nejen tento text, ale také již Kristův pašijový příběh v různých verzích, letos podle evangelia Matoušova, je to tedy mimořádně dlouhé čtení zahrnující tyto perikopy:
