(ČZ 44/2024) Karlovarský kraj, kraj procházející neustálými změnami, kde lidé žijí až surovým životem, často sloužící jako námět až thrillerových scénářů. Je to jediný kraj v Česku bez veřejné vysoké školy a nedávno prezident Petr Pavel prohlásil, že kraj „trpí řadou sociálních problémů a nízkými mzdami.“
To je jeden obraz. Druhý pohled podává statistické šetření z roku 2021, které popisuje v číslech Karlovarský kraj jako nejméně religiózní. Konkrétně kraj má ze všech českých krajů nejméně obyvatel – 279 tisíc a zároveň nejméně věřících – devatenáct tisíc. Stejně malý počet věřících platí i pro CČSH. V Karlovarském kraji je pouze 325 příslušníků naší církve. Je to nejméně ze všech krajů.
Čísla jsou relativní a vyžadují hlubší sociologický rozbor.
Místo něj jsme kladli otázky biskupovi Lukáši Bujnovi, pod jehož plzeňskou diecézi Karlovarský kraj spadá. On sám se v tomto kraji narodil, vyrůstal a nadále žije.
„Tento kraj je můj domov a vnímám bytostně zdejší pohnutou historii, která se propsala do lidských osudů i do krajiny,“ říká na úvod bratr biskup a odpovídá dále na otázku víry:
„Nevnímám, že lidé by zde nebyli religiózní. Religiozita v nich určitě přítomná je, ale možná více než kde jinde není svázána s nějakou institucí, s institucionální formou víry. Na druhou stranu tím, že tento kraj má spoustu nevyřešených problémů a je periferií, která je dlouhodobě přehlížená, vytváří se zde nezdravé společenské jevy. Proto je zde široký prostor pro působení církve jako stabilizujícího a ozdravujícího sociálního elementu. Tím spíše, že společnost je zde atomizovaná s velkými sociálními problémy.“
Jak konkrétně je toto myšleno?
„Již před lety jsem v Karlovarském kraji začal působit jako kaplan v oblasti sociálních služeb, později jako dobrovolník ve vězeňství a také jako spoluorganizátor lokálních aktivit v rámci občanské společnosti. Tím, že lze v určitém smyslu mluvit o zdejší duchovní poušti, tak to zde nutí církve v rámci ekumeny ke spolupráci. Vymýšleli jsme aktivity, které by měly přesah mimo církev a měly pozitivní dopad na místní komunitu. Je to misijní pole, kde církev může mít svoje pozitivní místo. Je tu prostor pro aktivního duchovního, který zapomene na to, že jsou zde malé církevní obce, a je ochoten vyjít mimo ghetto své fary. Prostor pro duchovenskou službu je obrovský.“
Myšlenkami jsem při rozhovoru v Kraslicích, které jsme jako redakce navštívili. Myslím na rodáka Juliuse Meinla, na saxofon zde vyrobený, který daroval Václav Havel americkému prezidentovi Clintonovi. Myslím na „Antifa-komité“, která se po válce snažila kádrovat Němce, aby „prokádrovaní“ dali znovu život Kraslicím. Myslím na padesátá léta a éru přistěhovalců do pohraničí, a ti co zde žili, se stěhovali odtud. Myslím na to, jak církve začaly převádět bezplatně na obce kostely, ve kterých neměl kdo sloužit a nebylo ani věřících.
Ptám se, jak je to zde s vírou dnes, jak se u lidí projevuje již zmíněná potenciální religiozita „bez kostela“?
„Například se to projevuje tím, že lidé mě oslovovali, abych jim žehnal byty nebo pracoviště. Přitom mi zároveň jedním dechem říkali, že nejsou věřící nebo že se neidentifikují s církví. O požehnání však stáli. Je zájem, aby duchovní navštěvovali zdravotní zařízení nebo instituce sociální péče, aby působili jako dobrovolníci ve vězeňství. Religiozita je zde „něcistická“, to znamená, že lidé institucionálních církví. Málokdo vám ale řekne, že ničemu nevěří. Život by potom ztrácel na hodnotě a smyslu. Religiozita je zde neartikulovaná, nevyhraněná, ale reálná.“
Nedá mi to, ptám se na Kraslice… kam ani teď, s výjimkou biskupa Bujny, nikdo nezavítá, kde se všelijak hospodařilo s církevním majetkem…
„Obec zde zanikla velmi dávno, myslím už v 70. letech. Jestli se nemýlím, stalo se to za faráře Bauera, který působil i v Sokolově a potom odešel z naší církve k adventistům. Bratra Bauera si vážím. Poznal jsem ho jako již starého pána, znám se i s jeho rodinou, zúčastnil jsem se pohřbu jeho manželky. Přestože jeho odchod z naší církve způsobil tehdy v sokolovské náboženské obci jistý rozvrat, je to již minulost. Bratr Bauer chtěl žít křesťanskou víru jinak, než jak ji znal z naší církve. Přitom patřil v 60. letech do neformálního společenství „Živé víry“, které v naší církvi usilovalo o duchovní obrodu. Jeho rozhodnutí odejít z CČSH se neobešlo bez osobních obětí. U adventistů nebyl zaměstnán, byl to vedlejšák, jako kazatel nepobíral plat a na živobytí si musel vydělávat těžkou prací na odkrývce u kolečkového rypadla.“
Údajně se podílel na rozprodeji majetku církve v Kraslicích a tím zde život církve také upadl?
Možná to bylo spíše obráceně – život církve v Kraslicích upadl, a proto došlo i na prodej církevního majetku. Bratru Bauerovi bych to nekladl za vinu. O prodeji majetku navíc přece nerozhoduje farář. Úpadek církevního života v Kraslicích podle mě souvisí s tím, že i další naše náboženské obce v Karlovarském kraji vznikly až po válce z přistěhovalců, kteří přicházeli dosídlit pohraničí. Navíc pohraničí bylo za minulého režimu tzv. rudé, a proto podmínky pro činnost církve zde byly těžší než jinde. Obce měly podmínky pro své působení také prostorově limitované (viz modlitebna v Sokolově). V porovnání například s jižními nebo východními Čechami, kde se naše sbory budovaly se širokým zázemím, aby obce měly i finanční zajištění a prostory pro mimo-liturgické aktivity. Taková obec může nabízet paletu aktivit v rámci místní komunity a stát se jedním z center v tom místě. Tuto možnost obce v pohraničí neměly vůbec, nebo jen v omezené míře. Navíc duchovní zde musel pendlovat mezi spoustou bohoslužebných středisek a neměl pak tolik času. Spolkový život zde byl přiškrcený jak komunistickým režimem, tak posléze i slábnoucí vůlí lidí, rostl individualismus a nedařilo se předávat víru v rodinách dalším generacím. Výjimkou v západních Čechách jsou Mariánské Lázně, Cheb nebo Karlovy Vary, kde větší zázemí pro činnost církve existuje. A třeba v Mariánských Lázních se daří práci s dětmi a mládeží, v Karlových Varech se pořádají koncerty v kostele, v Chebu zas farní výlety.“
Nakonec řekněte, jaký „recept“ vidíte pro naši církev v pohraničí?
„Pro faráře je snazší prosadit se na malém nebo okresním městě. To by měla naše církve do budoucna zvažovat v rámci misijních strategií či evangelizačních vizí. Ve velkých městech bývá již nabídka ze stran ostatních církví nasycená a pro další aktivity se nesnadno hledá prostor. Asi by bylo správné soustředit se více na oblasti, na které ostatní církve už nemají tolik energie. Katolická církev má problém obsadit celou svoji farní síť a její duchovní jsou často velmi přetížení, objíždějí vícero kostelů. Evangelická církev pro změnu má nemalé finanční požadavky na sbory kvůli mzdovým nákladům, a tak se slučují sbory nebo se ruší farářské a kazatelské posty. Faráři pracují na vedlejšák. Chápu, že to nezní taktně, ale není v tom pro naši církev určitá šance? Tady se otevírá prostor sloužit. Na první pohled třeba Sokolov s 22 tisíci obyvateli vypadá jako ztracená varta. Aktivní farář se zde však může stát známým a dostat naši církev do obecnějšího povědomí. Mimochodem, má to i pozitivní dopad při jednání s místními úřady. Další recept vidím v tom, pracovat zde v pohraničí nikoli jako farář jednotlivec, ale jako tým několika lidí. Zapojovat do práce třeba i laické kazatele a další ochotné lidi, aby vše nestálo na jednom duchovním. Protože pak hrozí, že farář časem vyhoří, nebo když odejde jinam, tak veškerá zdejší duchovní aktivita vyhasne…“
O pohraničí s biskupem Lukášem Bujnou hovořil Mirko Radušević
Český zápas 44/2024 z 3. 11. 2024
