(ČZ 44/2025) Ježíš vešel do Jericha a procházel jím. Tam byl muž jménem Zacheus...
vrchní celník a veliký boháč; toužil uvidět Ježíše, aby poznal, kdo to je, ale poněvadž byl malé postavy, nemohl ho pro zástup spatřit. Běžel proto napřed a vylezl na moruši, aby ho uviděl, neboť tudy měl jít. Když Ježíš přišel k tomu místu, pohlédl vzhůru a řekl: „Zachee, pojď rychle dolů, neboť dnes musím zůstat v tvém domě.“ On rychle slezl a s radostí jej přijal. Všichni, kdo to uviděli, reptali: „On je hostem u hříšného člověka!“ Zacheus se zastavil a řekl Pánu: „Polovinu svého jmění, Pane, dávám chudým, a jestliže jsem někoho ošidil, nahradím mu to čtyřnásobně.“ Ježíš mu řekl: „Dnes přišlo spasení do tohoto domu; vždyť je to také syn Abrahamův. Neboť Syn člověka přišel, aby hledal a spasil, co zahynulo.“
Zacheus je malý výběrčí daní. Nic horšího člověka v Judsku té doby nemohlo potkat. Donašeč Říma. Tedy ne doslova, ale skoro. Vybírá peníze pro cizího panovníka. A je boháč. Bůh ví, jak k tomu přišel, že. Mohou si myslet souvěrci. Je to nesolidní tvor, kterému vyhovíme, daň mu zaplatíme, ale bavit se s ním v žádném případě nebudeme. A do toho jeho postavení přichází do Jericha Ježíš. Zacheus ho chce vidět. A vyleze na moruši, aby o to nepřišel.
Byla jsem kdysi na duchovních cvičeních, kde s námi byl probírán tento příběh. Byl tam mezi námi i jeden muž, který trpěl nějakou psychickou odlišností, neodvážím se ji definovat. Zkrátka se mu velmi těžko komunikovalo, nepůsobil klasicky sympaticky, byl tam tak trochu sám, i když jinak sám, než se sluší být na duchovních cvičeních. Nic. Skončila přednáška, všichni jsme se rozešli za svým rozjímáním a já jsem zůstala v hlavní učebně, protože z ní byl skvělý pohled do zahrady. A v zahradě úžasné stromy. A najednou vidím, jak tenhle člověk začal lézt na borovici. Tedy žádný horolezec to nebyl. Zírala jsem naň v němém úžasu, co si to lajsnul, ta borovice byla skutečně mocná a on lezl a lezl, až se uvelebil mezi dvěma větvemi. Tam dlel a čekal na Krista. Byla jsem tím tak šokovaná, omámená a očarovaná, že to nepopíšu slovy. Měli jsme meditovat na daný text, tak on tedy meditoval a vzal to zevrubně.
Hrozně mě to dojalo, jakou mu to dalo práci, jak to bylo riskantní, a já si tu sedím a z okna si civím. Ta jeho snaha mě tak oslovila, jako by Ježíš stanul uprostřed nás a na večeři se k nám přihlásil ke všem. Tenhle zakřiknutý Zacheus prostě a jednoduše probudil víru, pokoru, radost, všechno dohromady, svou neskonalou touhou přijít na to, jaké to je, když Zacheus civí ze stromu v neutuchající potřebě spatřit Pána okolo jdoucího.
Zacheus je bohatý, Zacheus je vlivný, nikoli oblíbený. Zacheus by si to mohl zařídit, aby někde Pána zpo-zoroval nepozorován. Ale Zacheus je tak lačný Krista nepropásnout, že poruší všechna tabu, shodí se, zesměšní se, vydrápe se na moruši jako opice, aby co – aby se třeba stal zázrak. Aby se možná stal zázrak. Zacheus to cítí, vnímá, odpadlík společnosti, pohrdaný výběrčí má více citu než ti, kteří se vzájemně utvrzují ve svých kontaktech a dovednostech a netrpí samotou. Zacheus doufá v pohled na lidskost muže, o němž se tolik mluví. A zázrak přišel. Ježíš se k němu pozval na večeři.
Všichni víme, co to znamená. Ježíš mu daroval důstojnost. Páteř, lidskost. On ji ten Zacheus měl, jinak by nešplhal na strom, ale Ježíš ho veřejně rehabilitoval a sám si zase všechny naštval.
Takhle veřejně, ač nespatřen, rehabilitoval mou vlažnost a duchovní nedochůdčovství zakřiknutý muž, který před mým zrakem za sklem tepla a jistoty učebny vylezl venku na vysokou borovici.
Pane, dej, ať se za tebe nestydíme. Pane, dej, ať kvůli tobě vykračujeme ze svých komfortních zón.
Pane, dej, ať jsme lační Zacheové. Amen.
Autor: Marta Silná
Český zápas č. 44/2025 z 2.11. 2025
Obrázek: Niels Larsen Stevns (1864–1941): Kristus a Zacheus (1913), Randers Museum of Art. Wikimedia Commons,
