Rád se pouštím na nezoraná pole a tohle bylo hodně široké a přišlo mi škoda nechat ho ležet ladem - říká Martin Jindra o své nové knize, v níž zúročil mnohaleté studium života a díla symbolisty Františka Bílka, ale také osudů jeho nejbližších, syna Františka Jaromíra a dcery Berty Mildové Bílkové.
Publikaci představil historik Ústavu pro studium totalitních režimů a archivář Ústředního archivu a muzea naší církve poslední zářijový den v Bílkově pražské vile a nás dnes upřímně těší, že o ní můžeme s bratrem Martinem mluvit také v našem týdeníku.
Co nového přineslo Vaše studium postavy sochařova syna Františka Jaromíra Bílka či dcery Berty? Objevil jste třeba některé skutečnosti, které modifikovaly naše dosavadní znalosti jejich osudů či motivací k jednání?
Podařilo se odkrýt celou škálu dosud zasutých a často dramatických životních příběhů a snad i revidovat některé chybné interpretace, jak si k mé radosti všimla i jedna z oponentek knihy Hana Larvová. Čtenářům se projasní skutečné okolnosti odchodu Františka Jaromíra Bílka z farářské služby, kniha odkryje jeho celoživotní boj s dluhy nebo třeba každodenní těžkosti života na jihoamerickém venkově. U dcery Berty nahlédneme například za dveře totalitních 50. let, kdy společně s matkou statečně otevřela pražskou ateliérovou vilu pro ilegální skautská setkání nebo podstupovala vleklá a lidsky obtížná jednání o převodu Bílkovy vily na stát. Převod byl definitivně ukončen v roce 1963, kdy se obě ženy, Berta Bílková a Berta Mildová -Bílková, de facto i de iure staly cizími hosty ve svém domově. Nabalující se „drobná příkoří“ měla zásadní vliv na zdravotní stav obou dam, zejména na osmdesátiletou Bertu Bílkovou, která v „pronajaté“ vile žila pouhý rok a půl. Zesnula v srpnu 1964.
Kniha odhaluje nové skutečnosti i přímo k osobnosti sochaře Františka Bílka. Mohl byste některé z nich čtenářům přiblížit?
Uvedu dva příklady. V knize se detailně věnuji poslednímu životnímu období Františka Bílka, do něhož zasáhla 2. světová válka. František Bílek se snažil palčivou válečnou přítomnost odklonit ze své bezprostřední blízkosti a „ukrýt“ se do svého díla. O válečných útrapách se doma před ním nesmělo mluvit. Od konce května 1939, kdy se natrvalo přestěhoval s manželkou do Chýnova, už toto místo až do své smrti v říjnu 1941 nikdy neopustil. Ale vypátral jsem, že učinil jednu výjimku, když v červnu 1941 navštívil rodinu Stachových v Honbicích u Chrudimi. Stachovi dlouhodobě hmotně podporovali sochařovu rodinu a František Bílek jim v roce 1940 na jejich rodinný statek vytvořil reliéf s názvem Bůh s námi, kdo proti nám, což bylo rodinné heslo Stachových. Musel si této rodiny nesmírně vážit. Kniha také vůbec poprvé podrobně mapuje celou genezi jednoho z Bílkových stěžejních děl, Mojžíše. Tato socha musela být stejně jako Šalounův Rabi Löw v roce 1940 odstraněna v rámci nacistického „vyrovnání se s židovskými pomníky“ v Praze. Bílkova výtvarně pojatá meditace byla i přes nesporné umělecké kvality nacisty zničena a v roce 1948 v tichosti znovu instalována u Staronové synagogy. Bílek si dokonce myslel, že najde zastání u fašistického diktátora Benita Mussoliniho, jehož dílo zaujalo na římské výstavě v roce 1934, ale nechci prozrazovat vše.
Jste v kontaktu s některými z potomků Bílkovy rodiny?
Moc mě těšila setkání s paní Janou Michalcovou, vnučkou Karla Bílka, mladšího bratra Františka Bílka, nebo Václavem Suchým, vnukem Viléma Nečase, bratra Berty Bílkové. Po několikaměsíčním pátrání jsem získal též kontakt na rodinu v Uruguayi. Díky všem jmenovaným se v knize nacházejí zcela unikátní a dosud nepublikované fotografie, třeba hrob Františka Jaromíra Bílka a jeho manželky Růženy ve Valdenské kolonii. Když se mi krátce před odevzdáním rukopisu objevily fotografie z Jižní Ameriky v mailu, bylo mi chvilku blaze.
Kniha je rozdělena do několika příběhů. Hlavní roli hrají tři, proto název podle pravoslavné ikonografie „Troje dveře do chrámu v nás“. Tím je dána dramaturgie – osnova knihy – jak vznikala tato osnova a záměr?
Když jsem s projektem před lety přišel na vedení Ústavu pro studium totalitních režimů, musel jsem jeho kontury zasadit do mantinelů našeho badatelského záběru. A hlavně jsem věděl, že zatímco Bílkovo dílo máme poměrně dobře zmapované, jeho rodinná historie dosud zůstávala stranou zájmu historiků i badatelů. Rád se pouštím na nezoraná pole a tohle bylo hodně široké a přišlo mi škoda nechat ho ležet ladem.
Studoval jste řadu archivů, které z nich byly ty nejpodstatnější jako zdroj?
Vzhledem k převážně původnímu tématu knihy je text vystavěn zejména na rozsáhlé badatelské práci. Při psaní knihy jsem uplatnil dosud neznámé nebo k dané problematice nevyužívané archivní prameny. Ze zahraničních se jedná o korespondenci z fondu Francisca Carlose Štěrby, který je součástí Archivu Čechů a Slováků v zahraničí, uloženého v depozitáři Chicagské univerzity ve Spojených státech amerických. Domácí pramennou základnu tvoří rodinný archiv Bílkových a Nečasových, jenž je uložen v Archivu Galerie hlavního města Prahy. Vůbec poprvé jsem například jako jeden z nepostradatelných primárních pramenů v širším měřítku využíval rozsáhlou rodinnou korespondenci. Menší část archivu Františka Bílka a jeho rodiny je z důvodů jeho nuceného rozptýlení uložena v Literárním archivu Památníku národního písemnictví v Praze a v Archivu Národní galerie v Praze. V obou institucích jsem provedl podrobnou rešerši a společně s Českým archivem Přemysla Pittra a Olgy Fierzové patří získané archivní materiály k těm základním.
Máte svůj archiv k Františku Bílkovi – jak jste se k němu propracoval a jak je velký?
Můj osobní archiv za 25 let, co putuji po Bílkových stopách, pořádně narostl a mají ho rády zejména naše čtyři děti, protože kartony jsou nejen v obývacím pokoji a na chodbě, ale i v jejich dětském pokoji. K tomu nám v panelákovém obýváku stojí Bílkova metrová socha Ježíše přicházejícího za Lazarem a všude po stěnách visí Bílkovy grafiky…
Vztah vašich dětí k Bílkově tvorbě je tedy kladný? Jeho díla mohou působit i pochmurně, depresivně, zvlášť na dětskou duši...
Dvanáctiletá Andělka byla na tvořivém odpoledni v Bílkově vile, kde vytvářela kresbu stromů, protože ji zaujal Bílkův vztah k přírodě. Udělala mi obal na knihu s Bílkovým motivem a písmem.
Při představení knihy v Bílkově vile jste řekl, že tato kniha ze všech, co jste napsal, vám dala nejvíce zabrat… Můžete to okomentovat? Co bylo na bádání nejtěžší?
Bádání je radost, bolí až psaní, když se člověk snaží obléknout tu haldu materiálu do slov. A snad ještě víc jsem se tentokrát trápil s finální podobou knihy. Mám vždy jasnou vizi, jak má kniha vypadat i po grafické stránce. Chtěl jsem, aby formát, vazba, obálka nebo barevnost podtrhovaly text a korespondovaly s jeho uměleckým i lidským přesahem. A protože knihu v koedici vydávaly dvě instituce, tak sladit představy všech bylo opravdu hodně náročné.
Vznikly při práci na knize nové impulzy pro další zkoumání? Neinspirovalo Vás to k další knize třeba o někom jiném?
Asi rok před dokončením knihy jsem psal předmluvu k jiné knize, která se chystá k vydání. Jde o okomentovaný přepis svázaného strojopisu z roku 1942 František Bílek. Nástin jeho života a uměleckého díla. Autorem tohoto dosud neznámého textu je Stanislav Kodym, který patřil v posledních letech Bílkova života k nejbližším rodinným přátelům. A právě tento bývalý knihovník u Vojty Náprstka a dlouholetý spolupracovník Karáskovy galerie patřil společně s Jaroslavem Kabešem, Emanuelem Chalupným, Milošem Srbem, Václavem Živcem či Antonínem Křížem k členům „Kroužku Bílkových ctitelů“. Toto neformální sdružení se na přelomu 30. a 40. let snažilo podporovat, propagovat a studovat Bílkovo dílo. Při bližším pohledu na jména členů jsem si uvědomil, že většina z nich se zároveň snažila udržovat v povědomí veřejnosti odkaz pozoruhodného českého myslitele a filozofa Ladislava Klímy a patřila k příznivcům básníka Otokara Březiny. A tady jsem zbystřil – možná se v budoucnu nějaký text narodí.
Co pro Vás během práce na knize bylo nejobjevnější?
Z bohatých a napínavých příběhů knihy Troje dveře do chrámu v nás mě asi nejhlouběji zasáhl průběh závěrečných dnů Bílkova života. Když jsem se zadíval na možná vůbec poslední fotografii Františka Bílka, kterou pořídil 14. srpna 1941 redaktor Jaroslav E. Žoha v Chýnově, uvědomil jsem si, že Bílkovy poslední pozemské dny se staly jakousi oslavou obyčejného života: čtení Písma, vytváření sádrových odlitků rukou a nohou svých nejbližších, procházky do přírody… A to je, myslím si, velká osobní inspirace též pro každého z nás.
Děkujeme za rozhovor
Knihu Troje dveře do chrámu v nás. Symbolista František Bílek a jeho rodina v osidlech 20. století lze objednat v distribuci velkoobchodu Kosmas nebo na e-shopu Galerie hl. města Prahy.
Foto: Redakce
Související: Historik Jindra k nové knize: „Ze všech mých knih, které jsem napsal, mě práce na této nejvíce bolela“ (fotogalerie)
