(ČZ 9/26) Redaktor, nakladatel, politik a účastník domácího protinacistického i protikomunistického odboje František Přeučil (1907–1996) byl v roce 1950 v rámci politického procesu s Miladou Horákovou a spol. odsouzen k doživotnímu trestu odnětí svobody. Jeho tehdy desetiletá dcera Marta, později dlouholetá farářka naší církve, na děsivou chvilku vyhlášení rozsudku vzpomínala: „V hrůze jsme poslouchali rozsudky smrti a začali se objímat a brečet, že tatínek dostal ‚jen‘ doživotí.“
František Přeučil byl jedním z deseti poslanců Československé strany národně socialistické, kteří se v rámci jejího pětapadesátičlenného klubu v Ústavodárném Národním shromáždění (1946) hlásili k Církvi československé. Ačkoliv byl původně pokřtěn jako katolík, k přestupu se rozhodl po seznámení se svou budoucí ženou Růženou Knoblochovou, která byla československého vyznání. Jejich svatební obřad se tak v dubnu 1932 uskutečnil v chrámu knížete Václava v Praze na Zderaze. V únoru 1937 se manželé Přeučilovi radovali z narození syna Jana, který se později po složitých životních peripetiích stal populárním filmovým a divadelním hercem; dcera Marta se narodila v červenci 1940.
Po únorovém komunistickém převratu v roce 1948 se krátké období rodinného štěstí a profesního uplatnění proměnilo v zápas s postupně narůstající pyramidou zla. František Přeučil byl nejprve tzv. vyakčněn z národněsocialistického poslaneckého klubu, mandát ale oficiálně vykonával do června 1948. Bylo jen otázkou času, kdy si pro bytostného demokrata Františka Přeučila přijde Státní bezpečnost. Osudový den zůstal natrvalo zapsaný v paměti dcery Marty i syna Honzy. Nejprve vzpomínka tehdy devítileté Marty: „Téměř všechno z dětství překryl krutý střih spojený s datem Bílé hory, 8. listopadu – tentokrát roku 1949 – tedy dnem, kdy tátu zatkli. Ještě ráno za tmy vtrhli k nám příslušníci komunistické Státní tajné bezpečnosti a tátu jen tak v pyžamu zatkli a odvlekli. Já to šťastně zaspala, až Honza, který to prožíval už jinak, mi to šeptem říkal, když jsem se vzbudila a dívala se, jak ti pánové všechno, co mám, přehazují, vyhazují a prohledávají. Zůstali u nás dva, nesměli jsme do školy a nikdo nesměl ven… Maminka měla už tehdy slabé srdce, léčila se a tohle byl asi první těžký zásah i do jejího zdravotního stavu.“ Pro dvanáctiletého syna Honzu šlo o doslova určující okamžik, který mu uťal radostné dětství: „Do bytu vtrhlo pět chlapů. Tatínkovi nasadili pouta. Já spal v jednom pokoji a průhledem jsem viděl do předsíně, kde táta seděl na lavici. Měl pouta, přes sebe jen župan a pod ním pyžamo. Pět pánů prohledalo celý byt. Odnesli nějaké tiskoviny… Asi po půl hodině tatínka odvedli. Dovolili mu rozloučit se s rodinou. A dodnes vidím, jak táta přišel za mnou. Já vytřeštěně koukal, co se děje… Vzal mě za hlavu, dal mi pusu a řekl: ‚Jenčo, jsi tady jediný chlap, musíš se o ty holky postarat.‘ A odešel.“
Období fyzického i psychického nátlaku během vyšetřovací vazby podstupoval František Přeučil od 8. listopadu 1949 ve věznici v Praze-Ruzyni. Za podíl na udržování kontaktů s představiteli Československé strany národně socialistické v exilu a v ilegalitě nebo za působení v tzv. Hospodářské radě, která připravovala plán uspořádání politických a hospodářských poměrů po změně režimu, byl František Přeučil zařazen do monstrprocesu s Miladou Horákovou a spol. Hlavní líčení senátu Státního soudu v Praze bylo zahájeno 31. května 1950. Rozsudky nad obžalovanými zazněly 8. června 1950. Soudce vynesl čtyři tresty smrti (Milada Horáková, Oldřich Pecl, Záviš Kalandra a Jan Buchal). Dalším obviněným byly vyměřeny tresty odnětí svobody od 15 let po doživotí. František Přeučil byl pro zločiny velezrady a vyzvědačství odsouzen k trestu těžkého žaláře na doživotí, k peněžitému trestu ve výši 80 000 Kčs, konfiskaci celého jmění a ztrátě občanských práv na dobu deseti let.
Uvěznění otce mělo samozřejmě dalekosáhlé důsledky pro celou rodinu. Ta byla nuceně vystěhována z původního bytu do Braníka, což se ale nakonec pro dceru Martu ukázalo jako šťastný krok. Matka totiž trvala na tom, aby navštěvovala hodiny náboženství u faráře Václava Mikuleckého. Setkání s tímto obětavým Božím služebníkem, který sám zažíval ústrky komunistického režimu a církevních konformistů, přivedlo Martu nejprve do branické mládeže a později i na Husovu československou bohosloveckou fakultu. Přesto ještě nějaký čas trvalo, než její rozhodnutí uzrálo. Marta začala pomáhat faráři Mikuleckému s vedením mládeže a v roce 1956 se ji podařilo „propašovat“ na teologická studia.
František Přeučil zatím putoval po komunistických věznicích (Praha -Pankrác, Mírov, Leopoldov, Valdice). Vůbec v prvním dopise, který od něj rodina v květnu 1950 dostala, mimo jiné píše: „Denně se za Vás modlím, abyste byli zdrávi a nestonali mně. V neděli s Vámi v duchu chodím do kostela.“ Už z Leopoldova v roce 1952 manželce přeje: „K našemu dvacátému výročí svatby, drahá Růženko, prosím denně Boha o dostatek síly, abys všechny rány a těžkosti co nejsnadněji unesla.“ Žel paní Růžena velice trpěla manželovým vězněním a na Boží Hod vánoční 1959 zemřela. Takto smutnou událost popsala dcera Marta: „Celou dobu maminčiny nemoci jsme tak opatrně psávali nejdříve jako za ni, pak už jen o ní, jak je nemocná, ale nikdy ne úplnou pravdu. A o Vánocích 1959 psal tatínek dojemný dopis plný vroucí lásky adresovaný právě jen mamince – a ona už byla mrtvá. A Jenda mu to jel povědět…“
Nejvíc roků za mřížemi prožil František Přeučil v Leopoldově. V roce 1958 se dceři z dalekého Slovenska v dopise vyznává z pochopení pro její služebné povolání: „Život již Ti dal pocítit svoji drsnou tvář, a proto lépe než ostatní současníci rozeznáš dobro od zla, upřímnost od falše. Tvůj táta chtěl Ti životní pouť vyložit květy, a zatím zůstaly jen trny a hloží. Nyní vím, že tomu muselo tak být, abys našla své určení a poslání k Jeho trnové koruně.“
Zatímco většina Přeučilových přátel se z věznic a nápravně pracovních táborů vracela na velké amnestie v letech 1960 a 1962, jeho komunistický režim podmínečně propustil až 17. prosince 1963. Krajský soud v Nitře mu totiž v únoru 1956 k doživotnímu žaláři „přidal“ další trest dva a půl roku za organizování kolektivní hladovky vězňů v Leopoldově. Když byl v roce 1949 František Přeučil uvězněn, bylo jeho dceři Martě 9 let. Když na konci roku 1963 opustil brány vězení, přivítala ho doma roční vnučka Lenka. Z narození dalších tří vnoučat se mohl těšit již v jejich blízkosti.
Z třinácti obviněných v procesu s Miladou Horákovou a spol. se návratu demokracie v listopadu 1989 dožili pouze dva: právník a bývalý politik lidové strany Bedřich Hostička (1914 – 1996), jenž v roce 1968 emigroval do Švýcarska, a František Přeučil. Ten již tou dobou žil se svou někdejší spolupracovnicí z nakladatelství Pamir Eliškou Hruškovou, s níž se v roce 1964 oženil, a spolu poté bydleli v Černošicích. Své životní zkušenosti předával při desítkách besed ve školách. Stál u zrodu Masarykovy společnosti, patřil k iniciátorům založení Klubu dr. Milady Horákové, v jehož vedení se po léta – stejně jako jeho dcera Marta Jurková – aktivně angažoval.
František Přeučil zemřel tragicky v březnu 1996, při požáru ve svém domě v Černošicích. Když byla počátkem září 2025 v Černošicích slavnostně odhalena Františku Přeučilovi pamětní deska, rozhodla se její autorka Jaromíra Němcová pro její specifické osazení na dům, aby tak připomínala pootevřenou knihu jeho svědeckého života.
Martin Jindra
Foto: František Přeučil s manželkou a dětmi/Archiv autora
Český zápas č.9 z 1. 3. 2026
