Existuje ve válce Bůh, je hřích zabít nepřítele a jak se vojáci vyrovnávají se ztrátou svých spolubojovníků? Prošli jsme několik ukrajinských článků na toto téma.
Vojenští kaplani mluví o své práci v první linii, o důležitosti modlitby a podpory armády a o výzvách, kterým čelí, zejména o ztrátě spolubojovníků. Zdůrazňují rozdíl mezi zabitím a zničením nepřítele a vysvětlují, že zničení nepřítele je obrana, nikoli hřích, a zdůrazňují lásku k rodině jako motivaci k obraně. Neznamená to však jen být v první linii a sloužit. Když je potřeba, kaplan pláče se svými spolubojovníky a někdy mlčí a čeká, až vojáci promluví. Jak kaplani říkají - jsou chvíle, kdy se prostě potřebujete obejmout a společně plakat. Kaplan se směje s těmi, kdo se smějí, a pláče s těmi, kdo pláčou. Vojenský kaplan je pro každého obránce přítelem v sutaně. Nesnaží se je přesvědčit, ale spíše se snaží poskytnout jim podporu. Slova jsou někdy zbytečná.
Z mnoha zajímavých a zároveň otřesných výpovědí o pravdě - skutečnosti, jak dokáže být válka krutá, jsme vybrali výpověď ukrajinského vojenského kaplana Otce Jevhena Kopajgorodskijeho.
Ve své výpovědi pro web 24tv.ua dlouze mluví o tom, co je válka a jaké je to být kaplanem v jednotkách armády. Slouží u 210. samostatného výsadkového pluku a ví, jak efektivně komunikovat s ukrajinskými obránci o jejich ztrátách a sloužit jako duchovní mentor.
Kaplan mluví o čtyřech svých základních úkolech:
Je to pastorační péče, což zahrnuje účast na svátostech, modlitby – vše, co církev nabízí.
Náboženská výchova. Mohu přednášet vojenskému personálu na náboženská témata a organizovat exkurze na různá svatá místa.
Sociální a charitativní práce. To zahrnuje dobrovolnickou pomoc a péči o rodiny a blízké všech vojenských pracovníků.
Informování velení o náboženských záležitostech. Zkoumám náboženskou situaci v bojové zóně a identifikuji destruktivní náboženská hnutí, která by mohla ovlivnit plnění mise. Například byly chvíle, kdy farníci Moskevského patriarchátu pořádali protesty.
Dále se Otec Jevhen rozpovídal o tom, jak probíhá jeho den v jednotce mezi vojáky:
Můj den začíná krátkou modlitbou, kterou si říkám: Bože, pomoz mi, abych byl nápomocen alespoň jednomu vojákovi.
Pokud jsem pomohl alespoň jednomu, vím, že den nebyl promarněn. Už jsem něco změnil. Takže den začíná modlitbou a pak buď objíždím jednotky a sloužím až do večera, nebo také třeba mám jen jeden rozhovor s jedním člověkem. Každý den je jiný.
Co je na práci kaplana nejnáročnější a nejtěžší?
Za prvé je to truchlení nad ztrátou spolubojovníků, se kterými jste velmi si blízcí. Za druhé je to pocit nedůležitosti. Jsou chvíle, kdy jsou všichni pryč na bojových misích a zatímco já nepracuji, jen čekám, až se kluci vrátí. Jsem neozbrojený a nejdu přímo do první linie, ale čekám ve druhé nebo třetí linii.
Co naopak pozvedne náladu?
Je toho hodně. Na prvním místě je to zpětná vazba od vojáků. Vidíte, že vaše práce skutečně mění svět k lepšímu a pomáhá; přináší klukům úlevu a útěchu.
Příkladem je situace před dvěma lety, kdy během protiofenzívy, jsem vedl modlitbu před útokem. Poté ke mně přistoupil voják a řekl: „Víte, jsem ateista, ale opravdu vám děkuji za to, co děláte.“ Tak jsem si uvědomil, že i nevěřící to považuje za podporu a inspiraci. Pro něj bylo důležité, že se za něj lidé modlí, starají se o něj a podporují ho. To znamená, že jsem na správné cestě, že dělám důležitou práci.
Jak si vybudovat vztah a důvěru vojáků?
Kaplan je všestranný voják, který komunikuje s každým, od generála až po průměrného vojáka. Musíte mít specifické komunikační dovednosti jak s vysokými vojenskými představiteli, tak s řadovými vojáky.
Osobně jsem tím, kým jsem; nesnažím se být nikým jiným. S kluky se bavím jednoduše, upřímně a otevřeně. V bojové zóně se lidskost skutečně projeví; každý se otevře.
Co říkáte vojákům, když se ptají, kde je ve válce Bůh?
Bůh je tam vždy. Neustále to klukům opakuji. Ne každý to dokáže pochopit kvůli okolnostem a možná i traumatickým zážitkům. Mnozí to však cítí.
Vysvětluji jim, že Pán je vždy nablízku, ale čelíme volbě. Když nám Pán dá vůli, člověk je schopen přijmout nejen dobro, ale také si vědomě zvolit zlo. Stojíme před volbou jiného člověka, volbou, která si volí zlo – cestu vraždy a temnoty. A my jsme si zvolili cestu dobra a ochrany.
Je důležité si uvědomit, že Bůh to neudělal pro nás, aby nás trápil a byl napadán, ale že je to volba jiného člověka. Bůh je vždy na straně pravdy. Kde je pravda, tam je vždy Bůh, a kde je Bůh, tam je vítězství. Snažím se to vojákům sdělit a oni vědí, že Bůh je vždycky přítomen.
Existuje mnoho příkladů vojáků, kteří zázračně přežili, i když jejich šance byla setina procenta. Když těžký urputný boj přežijí, říkají, že byli ateisté nebo agnostici, ale teď chtějí přijít ke mně ke zpovědi a modlitbě. Poté, co prošli těžkými zkušenostmi, přichází k Bohu.
Jak se vojáci vyrovnávají se ztrátou spolubojovníků?
Ztráty na frontě jsou pro vojáky nejbolestivějším tématem, když ztrácejí své spolubojovníky, prakticky ztrácí bratry.
Tyto ztráty jsou pro mě zejména těžkým tématem. Nedávno jsem se účastnil pohřbu v Kramatorsku; pohřbil jsem spolubojovníka. Kluci nebyli hned připraveni o tom mluvit, ale nevadilo jim, že jsem byl s nimi, modlím se a dělám svou práci.
Přežít ztrátu blízkého je bolestivé. Je ale důležité projevovat lásku k padlým. Snažím se to naučit i spolubojovníky. Když se člověk v posmrtném životě setká s Bohem, ztrácí důležitou vlastnost a to modlitbu za sebe. Nejde se modlit, neboť je to, jako byste upínali k rozsudku smrti.
Pán však dává tuto příležitost celé rodině, blízkým, spolubojovníkům a přátelům. Tedy všem, kteří jim byli během jejich pozemského života blízcí.
V Písmu se píše: „Nikdo nemá větší lásku než ten, kdo položí život za své přátele.“ Přestože je jejich situace vážná, chlapci se snaží modlit a uctít památku spolubojovníků.
Zažil jsem silný okamžik, když jsem viděl, jak chlapi vzdávali úctu svému spolubojovníkovi tím, že vytáhli krabičku cigaret a položili ji na hrob. Uvědomil jsem si, že pro ně byla krabička cigaret vším, co měli. Dali za sebe všechno.
Stalo se, že vojáci v těžkých časech, když ztratí spolubojovníky, viní Boha?
Každý je jiný, každý má své vlastní náboženské přesvědčení. Nesnažím se nic dokazovat ani vysvětlovat. Lidé procházejí svým vlastním emocionálním stavem a já se jejich náboženství nedotýkám.
Jak mluvíte s vojáky o ztrátách, když se ptají, proč si Bůh vzal právě tohoto člověka?
Nastanou takové chvíle. Snažím se však zdůraznit, že ten, který o tom mluví, žije. Musíme za to Bohu poděkovat a pokračovat v práci, abychom zajistili, že smrt jeho bratra nebyla marná.
Setkal jste se někdy s případy, kdy vojáci po těžkých událostech pochybovali o své víře? Pokud ano, jak s nimi o tom diskutujete?
Ti, kteří věří, skutečně zjistí, že jejich víra je posílena. Ztráty jsou samozřejmě těžké téma. Stává se však, že na jednom místě padne několik lidí a jeden z chlapů přežije. Jeho víra sílí. I on měl zemřít, ale zázrakem přežil. Šlo o intenzivní palbu, nepřítel je ostřeloval minomety, dělostřelectvem a drony, ale ten člověk žije. Bůh mu dal život.
Jaká jste potom vyslovil slova podpory lidem, kteří ve válce ztratí své blízké – ať už na frontě, nebo například v civilním životě v důsledku ostřelování?
Není to pokaždé, že musíte něco říct. Doporučuji podpořit člověka tím, že jste tam přítomní. Lidé nejsou vždy připraveni mluvit nebo přijmout radu, protože jsou tak vyčerpaní, že nepřijmou ani slovo. Musíte být schopni se s daným člověkem vcítit, být empatický a soucítit s jeho ztrátou. Tohle je něco, co vás podpoří beze slov.
Je vražda a pomsta ve válce hříchem? Boží přikázání zní: „Nezabiješ.“ Jak to lze interpretovat během války?
Je důležité pochopit význam vraždy a zničení nepřítele. To jsou dvě různé věci. Ve válce je zabití neozbrojeného zajatce vraždou; je to porušení mezinárodního humanitárního práva. Zničení ozbrojeného nepřítele, který přišel do vaší země, aby zabil vás a vaše blízké, není však vraždou. Je to ochrana těch, kteří jsou a žijí za vámi.
Náš velitel Roman Šuchevič řekl: „Bojujeme ne proto, že nenávidíme ty před námi, ale proto, že milujeme ty za námi... Jsem k tomu nucen, protože nepřítel je zabije.“ Proto je nutné tyto pojmy oddělit a ne ztotožňovat.
Církev také zakazuje pomstu. Mnoho vojáků má však touhu se nepříteli pomstít. Diskutujete s nimi o tom, a jak to církev vysvětluje?
Takové věci ničí nositele pomsty zevnitř. Když máte tento pocit, je těžké kriticky myslet, protože možná uvažujete o pomstě, ale je důležité změnit své chování. Vždy zdůrazňuji, že to děláme z lásky ke všem, kteří stojí za námi.
Myslíte si, že ukrajinští obránci jsou povinni odpustit svým nepřátelům?
Je důležité odpustit, když někdo o odpuštění požádá. To je vše.
Byly chvíle, kdy jste si uvědomil, že můžete zemřít? Jak jste se v takové situaci obrátil k Bohu?
Samozřejmě, že byly. A to nejen jedna situace, bylo jich více. Uvědomění si, že můžete zemřít, přichází později, když se z toho vzpamatujete. V takové chvíli vím, že všichni kluci v první linii podstupují větší riziko než já.
Vyvstává otázka: co bude dál? Dále bude věčnost a vy nevíte, jestli nastanou věčná muka, nebo blaženost. Pak pochopíte, že musíte žít tak, abyste se mohli kdykoli objevit před Bohem. Vědomí, že můžete zemřít, vás dále motivuje k zbožnému životu.
Rozhovor podle ukrajinského webu 24tv.ua zpracoval Mirko Radušević
Ilustrační foto: zsu.gov. ua (https://www.youtube.com/watch?v=4umK3PrRuz4)
