(ČZ 43/2024) Ježíšem zázračně uzdravený nevidomý je v Evangeliu Markově připomínán určitěji, jako Bartimaios (tj. aramejsky „syn Timaiův“), stejně tak místem pobytu – žebrá u hlavní silnice vycházející z Jericha.
Proto se jednalo zřejmě o osobu známou prvnímu společenství křesťanů. Tento uzdravující příběh má terapeutický potenciál i pro ty, kterým oči slouží dobře: máš tu ty sama, ty sám, milá sestro, milý bratře, na intenzitě nečekaného a zásadního uzdravení těžkého handicapu prožít uzdravení vlastní životní existence Božím královstvím. Ať už jde o tvé minulé uzdravení – nalezení Boží věčnosti po životním bloudění – anebo o pouhou možnost či pozvání k uzdravení. Kontrast mezi (nezaviněnou) slepotou a zdravým ostrozrakem tě má přivést, sestro, bratře, k zažití kontrastu mezi zoufalou životní dezorientací a úlevným vydechnutím při prohlédnutí pravdivých souvislostí Božích.
Slepým na oči bývá málokdo; zaslepeným životními temnotami je nebo byl snad každý. Epizoda z evangelia má pedagogicky naznačit, že není v našich silách uzdravit to, co Bartimaiova slepota symbolizuje. K tomu je třeba odemčení zvenčí, totiž Bohem posvěceného zázraku.
Pascal psal, že nás duševní zmrzačenost popouzí více než fyzická. Ten, jehož nohy kulhají, nepopírá, že je chromý, ví a přiznává to o sobě; ten, jehož duše kulhá, to znamená ten, kdo žije v těžkých omylech, nepřiznává sobě ani druhým svou „kulhavost“, spíše na ni bývá hrdý. Do temnot naší sebelásky má promlouvat příběh o tom slepém, který před Ježíšem odhodil plášť (Mk 10,50), vyznal svou slepotu i touhu vidět světlo.
Není poznání pravdy slepce Bartimaia zralejší než naše? Netoneme sami v temnotách?
Pane Bože, uzdravuj naše duše,
křehké, klopýtající, omylné, zraňované a zraňující. Amen.
Autor: Marek Feigl
Český zápas č. 43/2024 z 27.10. 2024
Obrázek: A.N. Mironov (1975): Kristus a chudák. Uzdravení slepce (2009), Wikimedia Commons - Creative Commons Attribution-Share Alike 4.0.
