(ČZ 46/2025) Chrám byl pro Izraelce středem víry, symbolem Boží přítomnosti, symbolem jistoty. Ale Ježíš ukazuje, že žádná lidská stavba není věčná...
Vše, co je lidské, pomíjí.
Dnešní evangelium nás vede k zamyšlení nad tím, co je v našem životě skutečně pevné, a co se může zhroutit. Učedníci obdivují krásu chrámu, ale Ježíš jim připomíná, že přijde čas, kdy nezůstane kámen na kameni. To je slovo, které nás může znepokojit – ale i povzbudit.
Jaké podobenství s jeruzalémským chrámem použít pro přítomnost? Představme si člověka, který celý život šetří na dům. Když ho konečně postaví, je na něj hrdý – krásná fasáda, pevné zdi, moderní vybavení. Ale pak přijde zemětřesení a během několika minut je vše pryč, zůstanou jen sutiny. I my si často stavíme své „chrámy“. V jaké podobě? Je to kariéra, majetek, zdraví? Naproti tomu nás Ježíš učí, že skutečná jistota je jen v Bohu. On zůstává, i když se všechno kolem hroutí.
Je Hospodin a víra v něho naší základní jistotou? Evangelium Lukášovo zmiňuje znaky konce – ale nikoli konec sám. Bývá to nepříjemné, ale napadlo nás někdy, že zkouška (vč. pronásledování) je příležitostí? Zkoušky jako příležitost ke svědectví, jako znamení doby? Ježíš říká: „To vám bude příležitostí k svědectví.“ Zkoušky nejsou jen utrpením – jsou chvílí, kdy můžeme ukázat, komu patříme.
Husité to dobře věděli. V době pronásledování vyznávali Krista, i když to znamenalo ztrátu majetku, svobody, někdy i života. I dnes máme příležitost svědčit – možná ne před soudem, ale v každodenním životě, když (možná proti většině, která nás má za pošetilé, za blázny…), se rozhodujeme pro pravdu, spravedlnost a praktikovanou lásku. Umíme číst znamení doby? Jsme ochotni je vnímat duchovně, nikoli jen politicky či mediálně? Znamení doby nás nemají svést k panice, ale vést k bdělosti a důvěře. Představme si situaci: jsme svědky nehody. Všichni kolem v šoku, ale my máme znalosti a dovednosti poskytnout úspěšně první pomoc. Taková chvíle je pro nás výzvou a příležitostí jednat – ne proto, že je situace dobrá, ale právě proto, že je těžká.
Biblický příklad: Apoštol Pavel ve vězení – místo stížností píše listy, které dodnes čteme jako Boží slovo. Aneb: Svědčíme v těžkostech o naději, kterou máme? Věříme v Boží přítomnost v krizích? Bůh nám neslibuje, že „bouře“ a těžké chvíle nepřijdou. Ale slibuje, že v nich bude s námi – a dá nám slova, sílu i moudrost v nich obstát (Mt 28,20b).
Spoléháme na Boží vedení, i když nemáme odpovědi? Nezapomínejme na zaslíbení nám dané: „Když vytrváte svou stálostí, získáte své duše.“ (L 21,19) Vytrvalost ve víře není tvrdohlavost. Je to důvěra v Boží milost, která nás drží, když se vše kolem hroutí. Vytrvalost znamená zůstat věrný Kristu, i když je to nepopulární, i když to bolí (Jb 2,9-10). Znamená to žít víru aktivně – modlitbou a služebnou, praktikovanou láskou. Můžeme říci, spolu s apoštolem Pavlem (píše svému žáku Timoteovi): „Dobrý boj jsem bojoval, běh jsem dokončil, víru zachoval.“ (2 Tm 4,7)? Trénujeme, posilujeme a testujeme svou víru (vykročením do každodenních nejistot…), aby obstála v nečekaně příchozí „bouři“, v „blackoutu“?
V čase existenčních otřesů nás Ježíš nevede k úniku z reality (alkoholem, drogami,…), ale k odvaze; k víře, která se nebojí ztratit vnější jistoty, neboť ví, že Bůh je pevný základ. Pán nás vede k vytrvalosti přinášející život.
Požehnání (Fp 4,7):
Pokoj Boží, převyšující každé pomyšlení, ať chrání vaše srdce i mysl v Kristu Ježíši.
Pane Ježíši Kriste, děkujeme za tvé slovo, které nás vede k pravdě. Dej nám odvahu svědčit o tobě v každé situaci;
daruj nám trvalou víru, která přemáhá strach, ztrácíme-li pozemské jistoty. Amen.
Autor: Milan Vostřel
Český zápas č. 46/2025 z 16.11. 2025
Obrázek: Gustave Courbet (1819–1877): Zoufalý (mezi 1843 a 1845), Muzeum d'Orsay. Wikimedia Commons (public domain).
