Podrobnější statistiky o pohřbívání u nás jsou více méně ojedinělé, což statistikové s nevolí kvitují. Svědčí o tom článek časopisu Českého statistického úřadu: „Statistika se pohřebnictví nevěnuje“.
Z článku se dozvíme: „Nevíme, kolik se ročně uskuteční pohřbů, neznáme poměr pohřbení do hrobu či hrobky k počtu žehů a nikdo vám neodpoví ani na to, kolik pohřebních služeb u nás v republice funguje.“ Autor také konstatuje: „Stát není tak bohatý, aby mohl chtít po každém hřbitovu, kterých máme přes 6 000, čistě soukromých krematoriích a pohřebních službách, aby vedly řádně statistiku.“
Přesto jsme našli aspoň určitou statistiku na portálu Územně analytických podkladů (ÚAP), který je rozcestníkem informací o Praze. Dozvídáme se, že „ročně v Praze zemře přibližně 12,3 tis. lidí. Z tohoto počtu je 97 % pohřbeno žehem a zbývající 3 % v rakvi.“
Snad aspoň tato statistika potvrzuje, že převládá pohřbívání žehem, což často média uvádí z lokálních pramenů.
Podívejme se na statistiky z USA, odkud většina novodobých civilizačních trendů do Evropy přichází. O trendu pohřebnictví v USA se dozvídáme z portálu Národní asociace pohřebnich ústavů (National Funeral Directors Association): „Kremace zůstává převažující, neboť 50 % Američanů ji upřednostňuje, ačkoli generace Z vykazuje větší preferenci tradičního pohřbu než starší generace.“
Zajímavá jsou další zjištění: „Průzkum ukazuje, že téměř 40 % Američanů si přeje vytvoření digitální pamětní stránky. Dále 73 % Američanů se domnívá, že je důležité, aby budoucí generace měly přístup ke svému životu a vzpomínkám a dozvěděly se o nich.“ Nakonec jeden výsledek průzkumu odpovídající civilizačnímu trendu: „Téměř polovina respondentů (45 %) pociťuje za potřebné živě streamovat pohřeb pro vzdálené účastníky pohřbu.“
Alternativní pohřby jako nová cesta k poslednímu sbohem
Tradiční pohřeb v kostele či krematoriu už dávno není jedinou možností, jak se rozloučit s blízkým člověkem. Stále více lidí hledá osobnější, přirozenější nebo jednodušší formy – a právě odtud pramení rostoucí zájem o takzvané alternativní pohřby.
Někteří volí ekologickou cestu – tělo je uloženo v rozložitelném rubáši nebo proutěné, bambusové či třeba kukuřičné rakvi, bez chemie, uprostřed lesa či louky. V Praze existuje například Les vzpomínek, kde lze uložit popel či urnu ke kořenům stromu.
Jiní dávají přednost humanistickému obřadu, kde místo náboženských textů zaznívají vzpomínky, oblíbená hudba nebo poezie zesnulého. A jsou i tací, kteří zvolí tichý pohřeb, bez obřadu, jen s osobním rozloučením v úzkém kruhu.
Nové technologie přinášejí i překvapivé možnosti – popel se může proměnit v diamant, být rozptýlen nad mořem, při letu balonem či z letadla nebo poslán v miniaturní kapsli na oběžnou dráhu nebo se stát součástí uměleckého díla.
Všechny tyto formy spojuje touha po autentičnosti a úctě k přirozenosti života i smrti.
Alternativní pohřby tak nejsou jen módním trendem. Jsou obrazem doby, která se nebojí mluvit o smrti otevřeněji – a hledá v ní i jistou krásu, ticho a smíření.
Redakce
Foto: Archivní pohlednice zobrazují návrh prvního krematoria v Čechách v Liberci
Související: „Přenechte půdu živým!“
