Kremace v Evropě spadá do mladší doby bronzové - lidé kultury popelnicových polí. Osvícenství podnítilo rozvoj a šíření myšlenky spalování mrtvých, kdy na počátku stál lord Byron, který spálil tělo svého přítele básníka P. B. Shelleye, zemřelého v roce 1822.
První krematorium u nás bylo v Liberci, které navzdory zákonem nepovolenému způsobu pohřbu působilo od 31. října 1918. Zákon o kremaci byl přijat v lednu 1919. Mezi jedny z prvních, kdo byli pohřbení žehem 2. září 1894, patřil Vojta Náprstek. Než zemřel před smrtí, vyslovil ke svému lékaři prosbu: „Raní mne brzy, viďte, pane doktore? Nu, necháme se do Gothy upálit.“ Byl jedním z prvních, kdo tento způsob pohřbu propagoval, pokládal žeh za prospěšný, racionální a hygienický a v říjnu 1890 při pohřbu vdovy politika Františka Braunera Augusty, která byla ve Francii zpopelněna, prohlásil: „Prach jsi a v prach se obrátíš.“
V Praze vzniklo první provizorní krematorium na Olšanech (dnes obřadní síň u stanice metra Želivského), kde se 23. listopadu 1921 konal první pohřeb žehem. Příznivci pohřbívání žehem založili u nás v roce 1909 spolek Krematorium (dnes Spolek přátel žehu) a v jeho čele byl básník a dramatik Jaroslav Kvapil, autor libreta k Dvořákově Rusalce. Když v roce 1907 zemřela jeho první manželka, slavná herečka Hana Kvapilová, nechal její tělo zpopelnit v Saské Kamenici (Chemnitz) a urnu s popelem později vložil do jejího pomníku v Kinského zahradě. Chtěl-li v té době někdo být pohřben žehem, muselo se to uskutečnit v zahraničí, což pro nutné úkony s tím spojené, bylo privilegium pouze bohatých. Převoz a kremace v Gothě činily tehdy asi 350 zlatých.
Přestože již tehdy Češi patřili v Evropě mezi nejméně věřící národy, v rámci Rakouska-Uherska se myšlenka pohřbu žehem jen těžko prosazovala. Není divu, že právě propagátorem pohřbu žehem bylo antiklerikální a ateistické hnutí zakázaný spolek Volná myšlenka, který byl uznán až po vzniku ČSR. Hnutí Volná myšlenka mělo hlavní podíl na vzniku Spolku pro spalování mrtvých „Krematorium“. Další skutečnost, která mimo změně politické situace ovlivnilo vznik a růst kremací byl konec války, kdy s rostoucím množstvím padlých rostl i strach z epidemií. Že je řeč o spolku Volná myšlenka, není náhodné, druhým předsedou spolku Krematorium se po Jaroslavu Kvapilovi stal významný český stavitel především pražských mostů (Hlávkův, Mánesův, Trojský, Libeňský a Jiráskův most) ing. František Mencl. Mimoto postavil již zaniklé Krematorium v Moravské Ostravě. Zajímal se nejen o historii, tradici kremačního pohřbívání, ale také se zasadil o to, aby provedené obřady měly tu nejvyšší možnou úroveň – a to po stránce technické, estetické i pietní. Mimoto podnítil vznik Mezinárodní kremační federace (International Cremation Federation - 1937 v Londýně). Byl v otázkách kremačních vynikajícím historikem a teoretikem a vydal desítky odborných článků, ovlivnil svými názory celou generaci zastánců žehu i architektů. Krematoria jako stavební typ se postupně vyvíjela a měnila svoji podobu a v Československu se tento vývoj projevoval patrnou snahou vytvořit stavební „národní sloh“. Hlavním heslem příznivců pohřbívání žehem bylo: „Přenechte půdu živým!“
Zatímco katolicky orientovaná habsburská monarchie zpopelňování nepřála, odporovalo to pojetí absence země a kostí, tak naprosto jinak se k tomu chovala Církev československá, která naopak začala se spolkem Krematorium spolupracovat. Církev československá se stala nejen propagátorem kremace, ale zároveň se stavbou svých sborů také investorem kolumbárií. Jedním z důvodů bylo také to, že nová církev neměla vlastní hřbitovy a bylo nad její finanční možnosti zakládat nové. To však zpočátku naráželo na spor s katolickými správci hřbitovů a dokonce se stávalo, že zesnulým bylo odepíráno právo na „československý pohřeb“. Skutečnost byla navíc komplikovaná, že po vzniku nové církve neexistoval žádný oficiální postup pohřebního obřadu a vše zůstávalo na improvizaci daného duchovního v místě pohřbu. Až v roce 1923 se objevuje článek v Českém zápase od Vilibalda Růžičky „Náš duchovní při pohřbu,“ kde autor vycházel ze situace a praxe ve své náboženské obci. K tomu, jak se pohřby zpočátku konaly, se vyjadřuje duchovní Richard Ferčík, který se našimi pohřby zabýval: „Přes brzkou stabilizaci podoby obřadů docházelo ještě dlouho na místních úrovních k dvoukolejnosti a k paralelnímu užívání i místních variant obřadů, nebo neschválených návrhů. Původně nebyla ještě agenda vydaná, církevní obřady se konaly podle formulace ve Farského zpěvníku vzadu.
Co se týká pohřbu žehem, Československá církve s tím neměla žádné potíže, neboť její stanovisko se formulovalo v době, kdy bylo v roce 1923 vydáno vládní nařízení, které upravovala zřizování a provoz krematorií. Vznik Církve československé totiž zapadal do období, kdy se u nás také začalo s budováním krematorií a kolumbárií, navíc posilněno stavebním rozmachem nově vzniklé církve, která budovala své nové sbory. V začátku se někde uchylovali k tomu, že kolumbária vestavěli přímo v místě konání liturgie. CČSH lze vděčit také za změnu pohledu lidí na způsob pohřbívání. Zmiňovaný expert pohřebnictví duchovní Richard Ferčík tvrdí, že „CČS(H) stala i ve světovém měřítku zcela výjimečným fenoménem co se týče počtu žehů a počtu kolumbárií a vybudovala nejrozsáhlejší síť kolumbárii v ČSR.“
Mirko Radušević
Foto: CČSH Olomouc
