(ČZ 10/26) Evangelia odrážejí víru a představy, jak jim komunity své doby rozuměly.
Čteme-li kanonická evangelia, která nacházíme v Novém zákoně, máme k dispozici hned čtyři knihy od čtyř autorů, které nám poskytují informace o Ježíšově veřejném vystupování, smrti a vzkříšení. Byla napsána někdy mezi léty 66 a 95, tedy zhruba třicet až šedesát let po Ježíšově vystoupení. Tradovaly se však Ježíšovy výroky, které se uchovaly v evangelijních perikopách, ačkoli přímo „autentická slova Ježíše“ nemáme a můžeme hovořit spíše o uchované vzpomínce na Ježíše. Před evangelii napsal své listy apoštol Pavel a svou teologií evangelijní záznamy ovlivnil. Evangelia jsou tedy stylizovaná, odrážejí literární žánry a rétorické konvence své doby, jsou psána řecky, ačkoli Ježíš hovořil nejspíše aramejsky, a nejsou to literární prvotiny autorů. Je zřejmé, že se nejedná o spisy přímých svědků událostí, tedy o první generaci židovských stoupenců ježíšovského hnutí, které se rozvíjelo napřed v Jeruzalémě a Judsku, v diaspoře až následně a na periferii judaismu kolem synagog skrze proselyty, kteří zvolili snadnější cestu k Božímu lidu bez obřízky a Zákona. Tuto snadnější cestu razil apoštol Pavel.
Evangelia poskytla druhé a následujícím generacím křesťanů z nežidů znalost Ježíšova příběhu, který byl pro stoupence vzkříšeného Ježíše – Krista – zvláště důležitý. Vzkříšený, tedy „u Boha žijící Spasitel“, nemohl mít jen příběh založený na mytologických aspektech, ale musel mít své pozemské a historické zakotvení. Díky tomu odolal gnostikům, asketům i entuziastům a bylo možné vnímat Ježíše jako vzor s lidskou zkušeností lásky, utrpení i smrti. Jeho oběť však mohla být první generací vnímána jinak v kontextu judaismu a jinak mezi nežidy. Až do roku 70 plnil svou funkci Chrám, ve kterém se konaly oběti, což mohlo mít za následek, že tato nezpochybnitelná instituce plnila svou roli a byla autoritou také pro žijící svědky Ježíšova vystoupení, smrti a zjevení. Jejich orientace byla eschatologická, směřovala ke druhému příchodu Ježíše Krista, k brzkému nástupu mesiášského věku nebo konci dějin. Ježíšova zástupná oběť, ve smyslu, jak ji interpretoval pro nežidy apoštol Pavel, na jejímž základě se připojili k Božímu lidu a nemuseli obětovat božstvům Římanů nebo Řeků a nemuseli ani zachovávat židovský zákon, mohla mít mezi židovskými následovníky první generace silně sociální podtón. Vzkříšen byl tesař z Nazareta, jenž kázal především galilejským rolníkům a řemeslníkům. Nebál se konfrontace s autoritami a jeho důraz, který známe z evangelií – „miluj Boha a bližního jako sebe samého“ či „království Boží se přiblížilo“, nesl tón dávných proroků. Božský status mesiáše nebyl v kontextu judaismu nutný a byl spíše nemožný. To byla naděje pro všechny následovníky. V jejich čase se „přiblížilo spasení“ a naděje na příchod „nového věku“. Roli nehrál rodokmen ani příslušnost k preferovaným vrstvám společnosti, ale realita Božího soudu, který je nutné brát vážně.
Evangelia byla psána pro komunity, jež se scházely po domech, možná i v domech profesních nebo občanských spolků, bylo-li potřeba, aby se shromáždili následovníci z více domácností. Odrážejí víru a představy, jak jim komunity své doby rozuměly. Ježíšovy epizody nám více prezentují chápání událostí nejranějšími křesťanskými sbory než detailní popis světa Ježíšových sporů s farizeji o zákon a svět galilejského judaismu. Promítá se do nich zkušenost rané církve i zkušenosti vzkříšení Ježíšových následovníků. Jsou za nimi vidět osobnosti autorů i jejich záměr, jak Ježíše zachytit spolu s vlastním očekáváním projektovaným do jeho osoby a Božího zásahu do dějin. Čtena nemusí být po perikopách, ale po rétorických jednotkách, což ve světě, kde se slova psala na řádek bez přerušení a na svitek papyru, bylo praktickým řešením v rámci četby během setkání komunity.
Evangelia mají také další rysy doby antiky. Kromě kontextu judaismu se do nich promítá rovněž svět stoické filosofie (zvláště v Lukášově evangeliu), svět římské nadvlády nebo chudoby 90 % obyvatelstva s apelem na rozumné sdílení bohatství. Evangelisté vedli čtenáře k „přiměřenosti“ a dá se říci, že psali pro již existující komunity nepovoleného náboženství, jež se právě oddělovalo od judaismu, z čehož plyne, že jejich texty nebyly určeny pro primárně misijní účely. Jejich přepis z originálu stál nemalou částku a jejich napsání autorem vyžadovalo invenci, vzdělání, které mělo necelých 10 % společnosti, k tomu písařskou zkušenost a čas. Bez bohatých patronů by evangelijní texty na světě nebyly. Sociální vzestup křesťanství je tak v 70. až 90. letech patrný, a kromě bohatších věřících se muselo jednat také o nárůst členské základny.
Samo slovo „evangelium“ překládáme jako „dobrá zpráva“ nebo „radostné poselství“. Neoznačovalo však výlučně narození vzkříšeného Ježíše Krista, ale také narození Augusta, což byl „počátek radostné zvěsti“ pro svět tehdy ovládaný Římem. Tohoto porozumění využili nám známí evangelisté, a zvláště Lukáš (L 2,10) vytvořil paralelu, kdy se oproti císařskému kultu asociovanému s Augustem rodila naděje nového věku spjatá s Ježíšem Kristem. Literární díla tak neohlašovala pouze jednorázovou událost, ale přímo nástup nového věku! V něm dodnes žijeme a skrze nadčasově napsaná evangelia se Ježíšův příběh zařadil mezi nejvlivnější příběhy lidských dějin.
Jiří Lukeš
Ilustrační foto: Unsplash/Sharon GM
Český zápas č.10 z 8. 3. 2026
