V úterý 24. února 2026 dosáhla úplného míru sestra farářka Jiřinka Mojžíšová.
Poznali jsme se v devadesátých letech na fakultě, kde nás vyučovala řečtinu. Z té doby mi utkvěla jako laskavá profesorka, která měla pochopení pro studentský život… Naše cesty se na čas rozešly, ale znovu nás v roce 2010 spojil farář Václav Mikulecký a kniha, kterou jsem o tomto zápasícím služebníkovi připravoval. Jiřinka totiž patřila k jeho početné mládeži, později dokonce společně s kamarádkou a spolužačkou z Husovy fakulty Martou Jurkovou bratru faráři vypomáhala v Karlíně s duchovní péčí o děti. Po přijetí kněžského svěcení v roce 1961 se rozběhla do duchovenské služby v Holicích. Po roce si vyměnila působiště s farářkou Irenou Ferbasovou z Bakova nad Jizerou, která nutně potřebovala pro svou rodinu větší byt.
V roce 1965 se vrátila do rodné Prahy, kde začala působit v Dejvicích. Několik měsíců po narození dcery Daniely (1966) však musela svou duchovenskou službu na čas přerušit. Zdravotní stav malé Daniely si totiž vyžádal intenzivní léčbu v biomechanickém strojku. Po dceřině uzdravení byla Jiřina Mojžíšová v srpnu 1967 ustanovena farářkou v Praze-Ďáblicích, kde působila s Boží pomocí 31 let. V náboženské obci se hned ujala složitých a vleklých jednání o koupi modlitebny. V roce 1969 se jí společně s předsedkyní rady starších Marií Veselou podařilo získat souhlas národního výboru a odkup domu čp. 80 v Ďáblicích byl konečně uskutečněn. Další roky věnovala získávání finančních prostředků, aby mohl zanedbaný objekt modlitebny projít potřebnou rekonstrukcí.
V době tuhé normalizace se snažila oživovat pastorační péči o děti. Na počátku roku 1976 pozvala všechny děti od dvou let, které byly v Ďáblicích pokřtěné, a připravila pro ně a pro jejich rodiče společné povánoční setkání, které se pak každoročně opakovalo. To již patřila k jádru neformálního společenství duchovních a laiků uvnitř CČSH. Toto společenství kladlo důraz na pravdivé rozpoznávání některých rysů víry, které v církvi dosud nebyly plně vyzrálé nebo dostatečně hluboce prožívané, a zároveň hledalo nové cesty, jak přinášet evangelium do společnosti.
Od onoho roku 2010 už jsme se sestrou Jiřinkou o sobě věděli a občas se potkali. Naposledy v květnu 2025, kdy ji vnučka přivezla do Ďáblické kavárny Vlna, kde jsem vyprávěl o životě a díle sochaře Františka Bílka. Ač na vozíku a v doprovodu „sestry bolesti“ přivítala mě s obvyklým úsměvem a pozdravem: „Bratříčku“. Po přednášce se nám nějak nechtělo rozloučit, a tak jsem sestru farářku ještě doprovodil domů.
Když jsem s Jiřinkou Mojžíšovou natáčel její životní vzpomínky, které jsem si nyní po patnácti letech znovu pouštěl, vyznala se v nich: „Věřím, že Hospodin o každém ví a že si své věrné jednou shromáždí.“ Tož pokojný domov, sestro farářko!
Martin Jindra
Foto: Autor
