(ČZ 40/2024) Zatím vydané monografie a studie o životě a posláních Jana Žižky svou rozsáhlostí představují snad celou knihovnu písemností historiků, archivářů a literárních badatelů.
Reference o J. Žižkovi, osobnosti bytostně české, je nutno samozřejmě nejprve hledat v dokumentech, listinných záznamech a archeologických materiálech primárně české provenience. Stále se ale v jeho životním osudu nalézají bílá místa, která se dosud nepodařilo doplnit a kriticky zhodnotit. Prázdný prostor však představuje vakuum, které stejně, jako v zákonech fyziky, nutí k zaplnění. Ve společenských naukách se od nepaměti taková místa vyplňují spekulacemi, úvahami, pověstmi, legendami, hagiografiemi, ale i pomluvami.
Na časové ose se jedná o neznámá období z doby před r. 1378. Z této doby jsou dokládány jen dvě potvrzené skutečnosti. Archeologický nález kalvy v Čáslavi v roce 1910 dokazuje sečné poškození jeho levého oka v období Žižkova dospívání.
Záznam Aenea Silvia Piccolominiho (později papeže Pia II.) sděluje, že mladý Jan mohl krátce pobývat před r. 1378 na dvoře císaře Karla IV., snad k opatrování a vzdělávání.
V letech 1378 - 1381 se Žižkovo jméno vyskytuje v roli svědka na obchodně uzavřených listinách. Následuje opět časová terra incognita až do r. 1408, později vyplněná barvitými, mnohdy záštiplnými legendami o jeho vzpurnosti, zbojnictví a lapkovství. Tehdy Jan Žižka působil ve vojenských službách Jindřicha III. z Rožmberka. Patrně se znepřátelili, tedy podle středověkého zvyku šlechticů a vojenských velitelů, vypověděl mu zášť.
Ve skutečnosti ale Žižka vystoupil na obranu právoplatného krále Václava IV., dvakrát neprávem zajatého (v r. 1394 a 1402) vzbouřenou Panskou jednotou vysoké šlechty. Jindřich III. sloužil ve funkci nejvyššího purkrabího českého království a v této funkci kriticky rozhodoval v usneseních Panské jednoty. Historicky je pak doloženo rozhodnutí krále Václava IV. z července 1409 o omilostnění Žižky. Z té doby také pocházejí polské historické záznamy dokládající, že Jan Žižka byl získán jako vojenský žoldnéřský velitel v letech 1410 - 1411 do služeb krále Vladislava II. Jagellonského a účastnil se bojů proti Řádu německých rytířů.
Pražské pozemkové záznamy z r. 1414 dokládají jeho vlastnictví domu na Starém Městě pražském a dvorní službu královského vrátného na dvoře krále Václava IV.
České a polské zdroje zdaleka nejsou prameny jediné. Pozoruhodné jsou studie francouzského historika a profesora univerzity v Lille, Bertranda Schnerba. Profesor se celoživotně věnuje historii burgundského království, na počátku 15. století zmítaného prudkými dědickými spory o královský trůn. Království v té době bylo řízeno vévody burgundskými. Francouzské historické prameny uvádějí, že mezi Burgundskem a českým královstvím docházelo v tomto časovém rozmezí k poměrně častým obchodním a diplomatickým stykům; týkaly se obchodních výměn i jednání o potenciálních manželských svazcích. V létě r. 1409 se např. burgundská delegace dohodla s českou stranou a schválila uzavření vzájemně prospěšného šlechtického sňatku.
Schnerb objevil mezi záznamy o těchto cestách v letech 1404 - 1405 účast diplomatického posla, královského panoše, jménem Johan Susque Behaigne (Bohemie) a znovu v r. 1409, v čase I. amnestie krále Václava IV. V obou případech šlo o obchodní transakce mezi oběma zeměmi a osobní poselství krále Václava IV. Profesor Schnerb zveřejnil své objevy v regionálních odborných časopisech v Burgundsku. Český historik Jiří Jurok prokázal z burgundských záznamů, že šlo o osobnost Jana Žižky. Jurokovy studie a závěry byly publikovány v méně rozšířených odborných časopisech a studiích (Jihočeský sborník historický 2019 a 2020; Z počátků husitské revoluce 2019; Kostnické jiskry, červen 2022; též Český zápas 42 a 43/2023).
Není to zpráva zcela nová, spíše téměř neznámá, a proto historicky málo vyhodnocená. Český nejvýznamnější současný historik doby husitské, Petr Čornej, se s ní rovněž dříve setkal. Ve své obsáhlé monografii: „Jan Žižka, život a doba husitského válečníka“ ji ještě neuvádí. Pokládá ji za nevysvětlenou, dosud historickou záhadu. Některé údaje časově kolidují s jinými neúplnými listinnými záznamy o Žižkovi. Je ale fundamentální pro etické vnímání Žižkovy osobnosti i povahy. Pohlíží na něj jako na dvorního diplomata, vojenského rádce, královského posla, kurýra královských dohod, i zkušeného obchodníka. Krátce, jako charismatickou osobnost. Lapkové, vzbouřenci, zbojníci by rozhodně postrádali jakoukoli důvěru v uznání a přijetí zástupcem burgundského krále, panovníka svazku Svaté říše římské. Vidět v něm zbojnického lapku je zcela za hranicemi logiky.
Ještě jeden závěr, aktuální v současné době záplav informací. Publikování v regionálních časopisech, i ve světových jazycích, je obvykle čtenářskou veřejností přehlíženo, jako časově nezvládnutelné, tak i jako podnět k dalším studiím a výzkumu tématu. Pravidlo platí stejně i v exaktních vědách...
Jaký byl skutečný Jan Žižka?
Pokusíme-li se vykreslit jednotný pohled na jeho osobnost z morálně etického hlediska jeho doby, je pro nás stále nedostupná, spíše nedokončená. Vidíme před sebou tři symbolické obrazy úhlů, vzájemně se nedoplňujících. Ten nejznámější, jak nám jej podávají naši obrozenští buditelé, je obraz symbolicky nejpřístupněji vyjádřen robustním svalnatým válečníkem a státníkem, v pro- vedení Bohumila Kafky oděným v drátěné košili a středověké zbroji, před Národním památníkem na Vítkově. Vítěz památné bitvy Pražanů přehlíží z Vítkova na mohutném koni bojiště spravedlivého vítězství husitů nad převahou námezdných žoldnéřů trůnu lačného poraženého Zikmunda; stejně tak i Kafkova zmenšená socha u Přibyslavi.
Druhý pohled, ovlivněný porážkami vzdorujících katolických měst a pozdějšími spanilými jízdami husitů do měst za hranicemi českého království krátce po jejich počátcích, kdy se jízdy po Žižkově smrti postupně zvrhávaly. Obrazy loupených a vypalovaných domů, klášterů, loupeživá tažení městem, vyhánění mnichů, chronický strach bezbranného trpícího obyvatelstva.
Třetí pohled, ztělesněný sociálně politickými převraty 20. století, je snad ten nejabsurdnější. Vstupme v živé představě do státního zámku na Zelené hoře u Nepomuku. Zámek v r. 1948 převzala čs. lidová armáda, která zde umístila jednotky PTP, lidově zvané Černí baroni. Ne tak obyčejní branci; převládali mezi nimi mládenci z kulturních, uměleckých a politicky závadných kruhů; redaktoři, šlechtičtí potomci, duchovní, branci z rodin rozkulačených rolníků... Hlavní audienční sál byl přeměněn na sál PŠM (politické převýchovy) a jídelnu. Umělečtí odvedenci dostali rozkaz jej vyzdobit. Chlapci se činili, aby se eráru zavděčili.
Žižka byl symbolem nové lidové armády. Vymalovali tedy sál velkoplošnou nástěnnou malbou, mural art. Statného válečníka na mohutném koni, jak drží v jedné ruce palcát (symbol na límcích důstojnických uniforem) a v druhé ruce kuši. Ta kuše ale nápadně připomínala AK-47, tehdy řadový samopal výzbroje lidové armády... Nebásním. V dobách totality mívali karikaturisté úžasné nápady, jak uměleckou grafikou zvěčnit absurdity. Političtí náčelníci malbu ponechali, majíce obavy z odhalení nedostatků v jejich základním školním vzdělávání... Obraz na Zelené hoře přetrval prý až do konce let 80., kdy posléze převzalo město Nepomuk od armády poničený zámek.
Není sporu, že Žižka svými činy často překračoval hranice zákona. Jeho duch se utvářel středověkem, v prostředí krutém a nelítostném. Strach byl chronickým ovzduším, ve kterém poddaní žili. V + W trefně zkarikovali ovzduší oné doby:
„U každý vesnice - šibenice;
u každýho města - ghetto;
namísto justice - inkvizice;
tak asi vypadal středověk...“
Pastorační katolická metodologie doby používala strach, jak ovlivnit poddané. Tehdy ještě nedozrály myšlenky reformační teologie o jedinečné oběti Božího Syna lidstvu, daru Hospodinovy lidumilnosti každému, kdo zatouží po spáse a skrze lítost a vnitřní obrácení dar přijímá...
Žižka jistě ke stáří cítil, že v husitském pojetí Božích zákonů má obětovat vše, aby došel Božího spasení. Snad je to jedno z vysvětlení, proč se také stal obětavým proponentem husitské revoluce.
Slavomír Pícha
Foto K. Matoušová: Z výstavy v Husitském muzeu
Český zápas 40/2024 z 6. 10. 2024
Související:
Rozhovor s historikem Petrem Čornejem o Janu Žižkovi
ANKETA mezi osobnostmi naší církve k výročí Jana Žižky
