(ČZ 40/2024) Redakce Českého zápasu oslovila především faráře CČSH a položila jim dvě otázky: 1) Vnímáte Jana Žižku jako národního hrdinu? 2) Jaký je podle Vás odkaz Jana Žižky pro dnešní společnost?
Lukáš Bujna, plzeňský biskup
1) V kategorii „národní hrdina“ neumím přemýšlet. Každý národ potřebuje hrdiny, ale jimi by spíše měli být lidé, které si můžeme vzít za příklad statečnosti a obětavosti v naší současné době a kteří nás mohou inspirovat v každodenním životě. Jan Žižka je nepochybně významnou osobností našich dějin, osobností fascinující i provokující.
2) Odkaz Jana Žižky pro naši dobu podle mého názoru spočívá v nutnosti neustále se vyrovnávat s problematikou nábožensky motivovaného násilí. Tento problém je bohužel stále aktuální a představuje výzvu i pro naši církev. Jana Žižku nemá smysl adorovat ani zatracovat – jeho životní dráha vzbuzuje klíčovou otázku: Proč se chovám tak, jak se chovám?
Jana Šmardová Koulová, farářka NO Tmaň
1) Jana Žižku vnímám skutečně jako národního hrdinu. Nyní odložím stranou všechny tendence různých dob, všechny názory pro a proti a budu k vám mluvit naprosto upřímně, tak, jak to vychází z toho, co mi přinesl život, a z toho, jak mi Bůh velí.
Jsme malý národ, již jsme tu mnohokrát nemuseli vůbec být. Svou zemi, vlast mou v kolébku mi danou, slovy básníka, ze srdce miluji a Boha na místě prvním. Kladu si otázku, byla bych ochotna za ni, za lidi, položit život?
Miluji svobodu, mír, pokoj, pro někoho možná slova velká a nic neříkající, prázdná, pro mne slova silná a stále naplněná tím pravým obsahem. My jsme tím, kdo jim s pomocí Boží dává obsah, ale i tím, kdo je bez Boha vyprazdňuje. Věřím, že Jan Žižka miloval Boha, svou zemi, svůj národ, a proto stál v čele svých vojsk, která vznikla skoro z ničeho. Stál v čele svého lidu až do své smrti. Stále všude slýchám, co husité všechno zničili, jak dopadla země atd... a nyní dokonce i ze všech stran, že vlastně po Bíle hoře nebylo tak zle. To asi J. A. Komenský vyrazil jen na výlet až do konce svého života...? Doba byla krutá a husité si s válkou nezačali. Bohu díky, že se jich ujal zkušený bojovník a vedl si jako skutečný velitel. Šel v čele a neschovával se za lid nebo jinou autoritu. Z jeho písemností víme, že autorita pro něj byl Hospodin, pro něj by zemřel. A velice uznával Starý zákon. Dokážeme hájit Žižku a husitství? Nebo to máme jen v názvu a je to prázdné slovo?
2) Začnu z minulosti. Odkaz Jana Žižky v první světové válce je jasný. Bojovat i proti přesile, využít zkušeností a taktik z původní armády a pomoci si s českým důvtipem a smyslem pro improvizaci v těžkých podmínkách. Jistě byl dále nutný i řád a víra, že i nemožné se může stát skutkem. Tak bojovaly v duchu husitství Československé legie a jejich věhlas obletěl i doslova obeplul svět. Inspirace husitstvím, jak je to vidět i z názvů pluků, symboliky kalicha, vojenských praporů, vyznamenání atd. je patrná i ve druhé světové válce. Dostávám se tedy např. k operaci Anthropoid. Kdyby těch pár statečných a dnes již spíše opěvovaných hrdinů nebylo, s tím ovšem i mnohých obětí, dnes jsme tu nemuseli být. Vždyť rozkaz byl jasný – vyhubit český národ, stejně tak, jako za husitství – vyhubit mečem a ohněm český kacířský národ.
A já jsem vděčná, že jsem se narodila v této zemi, že máme skutečné hrdiny z masa a kostí – Ježíše, který je přeci také náš, je alfou a omegou, vzkříšeným a vítězným; Jany – Husa, Žižku, Amose Komenského. Osobnosti, kterým dává čas za pravdu. Oni se postavili za nás, teď buďme i my ti neporazitelní, uvnitř sebe a v Bohu ukotvení a nesrážejme se stále na kolena, že jsme malí. Víra, statečnost, upřímnost, opravdovost a kuráž konat, i když se mnozí proti tomu mohou ohradit, je podle mne živý a potřebný odkaz pro tuto společnost.
Pojďme se v úctě poklonit Bohu a vzpomenout a poděkovat za největšího válečníka, obhájce Českého království ve dnech 11. - 13. 10. 2024 v Betlémské kapli v Praze.
Kateřina Hamr, kazatelka NO Praha – Zderaz, duchovní ve vazební věznici Praha – Pankrác
1) Jan Žižka byl bezpochyby hrdinou ve své době, pro své stoupence. To bezesporu; protože dokázal získat pro svou cestu mnoho lidí. Pro mě je vzorem člověka, který se toho nebál. O druhé části tohoto pořekadla, které praví: nebát se a nekrást, můžeme v případě Jana Žižky polemizovat. Víte, já obecně mám s pojmem „hrdina“ drobný problém. Zažila jsem dobu, kdy se sochy hrdinů stavěly, ale i dobu, kdy se sochy těchto hrdinů bouraly. Já rozhodně spíše než hrdiny obdivuji osobnosti, které mě mohou něčím inspirovat, něčemu přiučit, nějak obohatit. Pro mě k nim Jan Žižka patří.
2) Podle mě právě v tom, že se nebál. Šel si za svou věcí a dokázal, ve své době, získat stoupence. Dnešní doba je hodně individuální a hodně individualistická. A podle mě nám občas chybí určitá pospolitost, solidarita a kooperace. Postavit se za sebe i za bližní. Jít a „bojovat” za stejnou věc.
Marek Feigl, farář NO Votice
1) Ano, ale ve smyslu brechtovského „běda době a běda národům, které potřebují hrdiny“. Hrdinské konání Žižky – hrdinské potud, že jako bojovný vůdce dával opakovaně v sázku svůj život, aby bránil komunitu i Husovy ideje – není zároveň prosté viny. Ta spočívala v účasti na různých drastických reáliích středověké války, na účinných, ale krutých postupech, rovněž v represích proti různým alternativním rozuměním evangeliu, ať už šlo o radikálně táboritské kněží, pikharty, poněkud záhadné adamity z Příběnic, nebo naopak konzervativnější proudy křesťanstva, souladnější s Římem. Vinou zůstávají však v takových dobách, jako byla Žižkova, zatíženy i jiné způsoby jednání – bojovat na opačné straně nebo nezúčastněně stát opodál. Kdyby k Žižkou vedené velice efektivní obraně husitské věci nedošlo, potkala by Čechy nepochybně genocida srovnatelná s dřívějším křižáckým tažením proti albigenským ve Francii (ve třináctém století) – před tímto scénářem Žižkovo hrdinství českou oblast i Husovu/husovskou interpretaci Kristova učení zachránilo. Mé srdce zřetelně straní Chelčického mírumilovnému a nenásilnému následování Krista. Zůstávám si však vědom, že bez Žižkova usilování, které tedy nebylo prosté přehmatů, by z Petra Chelčického i z jeho zemanství v Chelčicích zůstal docela klidně prach a popel. Čelí-li se hrozbě fyzického vyhlazení, moc komfortních variant jednání nezbývá.
2) Profesor Čornej ve své proslulé monografii o Žižkovi takto rekonstruuje Žižkův životní příběh: Zbrojnoš, dobrodruh, válečník, zemský škůdce operující velkou část svého působení na hraně či za hranou zákona, omilostněný nakonec panovníkem, si ve stáří uvědomuje problematičnost svého dosavadního života a jeho neobhajitelnost před tváří Boží. Rozhodne se, že čas, který mu ještě na zemi zbývá, zkusí prožít jinak, sloužit horlivě Bohu a Boží věci – jenomže to dělá do značné míry podobným způsobem, jakým „pracoval“ do- sud. Pouze obsah či cíl se tu proměňuje, Žižka však zůstává dál válečníkem a zbrojnošem, a sice zbrojnošem Božím. Zdůrazňuji, že tato proměna nitra Žižkova, toto pokání, změna životního směru nastaly až nedlouho před šedesátým rokem Žižkova života, což byl věk v tehdejších poměrech vysoký a málokým dosažený. Tento moment Žižkovy životní dráhy mi přijde dodnes inspirativní, ještě snad více než jeho vojenská genialita. Rozhodnutí začít před šedesátkou existovat zcela jinak, pro jiné věci než doposud, uklidit svůj život, uvést jej do souladu s Bohem, Žižkova víra, že ani v šedesáti letech není pozdě na činné pokání a razantní rekonstrukci dosavadního života – tuto víru ve smysl nového životního začátku považuji za nejvýznamnější Žižkův odkaz dnešku.
Markéta Macháčková, farářka NO Beroun
1) Jana Žižku vnímám jako vynikajícího vojenského stratéga.
2) Nezlomnost a obětavost.
Ondřej Syrový
Český zápas 40/2024 z 6. 10. 2024
